„Je to tak!“ zvolal ve dveřích. „Už je to jisté! Naprosto jisté!“ Musím přiznat, že jsem zapochyboval o jeho zdravém rozumu, protože z něho vyzařoval podivný úsměv. „Je to tak,“ opakoval ještě několikrát.

„Co je tak?“ vykřikl jsem konečně. Podíval se na mě, jak bych ho probudil ze spaní

„Pravda, ty nic nevíš. Přibral na váze o jednu setinu gramu. Ta zatracená váha je tak málo citlivá! Kdybych měl lepší, mohl jsem to vědět už před měsícem i dřív!“

„Kdo přibral na váze?“

„Ne kdo, ale co. Počítač. Banka dat. Víš přece, že hmota a energie mají hmotnost. Ale informace není ani hmota, ani energie, a přesto existuje. Proto by měla mít hmotnost. Začal jsme o tom přemýšlet, když jsem formuloval Doundův zákon. Co znamená, že nekonečně mnoho informací může působit přímo, bez pomoci jakéhokoli zařízení? Znamená to, že se ta velká spousta informací projeví přímo. Tušil jsem to, ale neznal jsem vzorec ekvivalence. Co se na mě tak díváš? Prostě kolik váží informace. Proto jsem si musel vymyslet celý ten projekt. Musel! Teď už to vím. Stroj je těžší o jednu setinu gramu, a tolik váží vložená informace. Rozumíš tomu?“

„Ale pane profesore!“ vykoktal jsem „A co všechny ty čáry, ta magie, modlitby, zaklínadla, jednotky KGS, kouzlo na jeden gram a sekundu…“

Odmlčel jsem se, protože jsem měl dojem, že pláče. Roztřásl se, ale byl to nehlasný smích. Setřel si slzy z víček.

„A co jsem měl dělat?“ řekl klidně. „Pochop: informace hmotnost má! Každá. Jakákoli. Obsah je úplně lhostejný. Atomy jsou stejné, ať tkví v kameni, nebo v mé hlavě. Informace tíží, ale její hmotnost je nesmírně malá. Informace z celé encyklopedie váží asi miligram. Proto jsem musel mít takovýhle počítač. Ale řekni sám, kdo by mi ha dal? Počítač za jedenáct miliónů na půl roku, abych do něho mohl cpát pitomosti, nesmysly, voloviny? Cokoli?“