Ještě pořád jsem se nemohl vzpamatovat.

„No…,“ řekl jsem nejistě. „Kdybychom pracovali v seriózním vědeckém středisku, třeba v Institute for Advanced Study nebo v Massachusetts Institute of Technology…“

„To určitě!“ vyprskl. „Vždyť jsem neměl v ruce žádné důkazy, nic než Doundův zákon, kterému se každý smál! Počítač jsem neměl, byl bych si ho musel najmout, a víš, co stojí jedna hodina práce takového modelu? Jedna hodina! A já jsem potřeboval celé měsíce. Kdepak, ve Státech bych sek němu vůbec nedostal! Kolem takovýchhle mašin se tam teď tlačí davy futurologů a počítají varianty nového hospodářského vzrůstu. To je teď v módě, a ne výmysly nějakého Doundy z Kulahari!“

„Celý projekt, ta magie, to všechno tedy nebylo na nic? To bylo zbytečné? Jen sbírání materiálu jsme věnovali dva roky…“

Netrpělivě pokrčil rameny.

„Nic není zbytečné v rámci toho, co je nezbytné. Nebýt toho projektu, nedostali bychom ani vindru.“

„Ale Uabamotu, vláda, Otec Věčnosti, ti všichni očekávají kouzla!“

„Budou je mít, a jaká! Ty to pořád ještě nevíš… Tak poslouchej: váha informací by ještě nebyla žádná senzace, nebýt těch důsledků… Existuje totiž kritická hmotnost informací, zrovna tak jako kritická hmotnost uranu. Blížíme se k ní. Ne my tady, ale celá Země. Blíží se k ní každá civilizace, která staví počítače. Vývoj kybernetiky je léčka, kterou příroda nastražila rozumu.“

„Kritická hmotnosti informací?“ opakoval jsem. „V každé lidské hlavě je přece spousta informací, a pokud nebereme zřetel na to, je-li chytrá nebo hloupá…“

„Nepřerušuj mě pořád! Radši nic neříkej, protože ničemu nerozumíš. Vysvětlím ti to analogicky. Počítá se hustota, a ne množství poznatků. Zrovna jako u uranu. Ta analogie není náhodná. Uran rozptýlený ve skalách a v půdě je neškodný. Podmínku exploze je jeho oddělení a koncentrace. Zrovna jako v tomto případě. Informace v knihách nebo v hlavě mohou být značné, ale zůstávají pasivní. Jakou rozptýlené částice uranu. A tak je nutné je soustředit!“