Pokoušel jsem se protestovat, křičel jsem. Musel jsem zvýšit hlas, jelikož už se blížil termín, kdy měla být uvedena do provozu veliká továrna na rodinné vrtulníky, a v naději na ty krásné stroje navazovalo obyvatelstvo Gurunduwaje se zaťatými zuby, maximálním sebezapřením a vášnivostí veškeré k tomu nezbytné styky: za stěnou mého pokoje sebou poštmistrova rodina zmítala se sezvanými papaláši, montéry, prodavačkami, a podle rostoucí vřavy se dala odhadnout motorizacechtivost místního lidu. Profesor vyndal ze zadní kapsy plochou lahvičku Bílého koně, a nalévaje whisky do sklenek pravil:

„Zase se mýlíš. I kdyby vědecký svět nakrásně mým slovům uvěřil, musel by si je ověřit. Musel by usednout ke svým počítačům a obracením té informace na všechny stran by konec jen uspíšil.“

„Co tedy můžeme dělat?“ zvolal jsem zoufale. Profesor zvedl hlavu k nebi, aby z lahvičky vyzunkl poslední doušek, vyhodil prázdnou lahvičku z okna a s pohledem upřeným na zeď, za níž háraly vášně, prohlásil:

„Jít spát.“

Namočil jsem si ruku do kokosového mléka, protože mě chytila křeč, ale píši dál. Maramotu říká, že letos prý nastane období dešťů brzy a bude trvat dlouho. Jsem pořád sám — od té doby, co se profesor vypravil do Lumili pro dýmkový tabák.

Rád bych si přečetl třeba staré noviny, ale mám tu jen pytel knih o počítačích a programování. Našel jsem ho v džungli, když jsem hledal bataty. Zbyly tam samozřejmě samé shnilé, ty zdravé sežraly opice. Byl jsem se také podívat na svůj někdejší příbytek, ale gorila mě nepustila dovnitř, přestože na tom byla zdravotně ještě hůř. Myslím, že ten pytel s knihami byl původně zátěží velkého oranžového balónu s nápisem DRINK COKE, který před měsícem přeletěl nad džunglí směrem na jih.