Zřejmě se teď cestuje balóny. Na dně pytle jsem našel loňského Playboye a zrovna jsem si ho prohlížel, když mě překvapil Maramotu. Zaradoval se. Považuje totiž nahotu za projev slušnosti, akty mu připomínají staré dobré časy. Nenapadlo mi, že zamlada chodíval nahý on i celá jeho rodina, a proto považoval mini a maximódu, kterou začaly pěstovat černé krasavice, za zvrhlou prostopášnost. Ptal sem mě, co je v dalekém světě nového, ale nevěděl jsem, protože baterie mého tranzistorového rádia se už dávno vybily. Dokud rádio hrálo, poslouchal jsem ho od rána do večera. Katastrofa proběhla přesně tak, jak to předpověděl profesor Dounda. Nejvíc ji pocítily nejrozvinutější země. Co knihoven bylo komputerizováno za posledních deset let! Až sem se z pásků, krystalů, feritových jader a kryotronů v mžiku vypařilo to moře moudrosti. Slyšel jsme udýchané hlasatele. Pád nebyl stejně bolestný pro všechny. Čím výš kdo vyšplhal po žebříčku pokroku, tím větší rychlostí z něho spadl.

V zemích třetího světa zavládla po krátkodobém šoku euforie. Teď už se nemuseli namáhat, horempádem dohánět předvoj, odkládat krátké kalhoty a rákosové sukničky, urbanizovat, industrializovat a zejména komputerizovat, a zdejší život, již prošpikovaný komisemi, futurology, děly, čistícími stanicemi a hranicemi se rozplizl v příjemnou stojatou vodu, v teplou monotonii věčné siesty. I kokosy už jsou dneska snadno k dostání, kdežto ještě před rokem byly nedosažitelným exportním artiklem, armáda se rozutekla sama, takž jsem v džungli často zakopl o plynové masky, kombinézy, torny a houfnice obrostlé liánami. Jednou v noci mě probudil výbuch, myslel jsem, že je to konečně gorila, ale byli to paviáni, kteří našli bedničku s rozbuškami. Ano, a černošky v Lumili s neskrývaným povzdechem úlevy odhodily lesklé střevíčky, dlouhé kalhoty, které hřály jako kamna, a po skupinovém souložení také jako by se zem slehla, především proto, že nebudou vrtulníky (továrna měla být přirozeně řízena počítači), za druhé není benzín, rafinérie byly také automatické, a za třetí se nikomu nikam nechtělo jezdit, nač taky? Teď už se nikdo nestydí nazývat hromadnou turistiku „šílenstvím bílého člověka“. Jak ticho je teď asi v Lumili!