„Není to vážné?“ zeptal se Thomas Egle. Jako kdyby se na to neptal už potřetí.

„Dick je jako kočka, za chvilku se mu to zahojí.“

„Ty přes to všechno stále ještě váháš?“ zeptal se Sergejev.

„Já neváhám,“ řekl Thomas. „Nemáme totiž jiné východisko. Chceš snad čekat ještě další tři roky? To zatím všichni vymřeme na úbytě.“

„Ale nevymřeme,“ uklidnil ho z palandy Vajtkus. Vousy a hříva vlasů mu zakrývaly celou tvář. Bylo mu vidět jenom červený nos a světlé body očí. Kdoví odkud se ozýval ten vysoký hlas. „My totiž definitivně zdivočíme.“

„To je totéž,“ řekl Thomas. „Kdybych tak dostal do rukou Daniela Defoea. To byl ubohý břídil.“

Vajtkus se rozchechtal, vypadalo to, jako kdyby se zakuckal.

Oleg už tyhle rozhovory znal. Právě teď je to pouhopouhé mlácení prázdné slámy. Chtěl odejít do kůlny, kde Stařešina se svými žáky stahoval kůže ze zabitých šakalů, chtěl si s ním promluvit. Prostě jenom tak si popovídat. Pak ale pohlédl na misku s cukrem a rozhodl se, že si vezme ještě kousek. S matkou doma snědli svůj příděl už předminulý týden. Nabral si cukru jenom tak, aby lžíce nebyla zcela plná.

„Pij, Marjaško,“ řekla Egle, „jsi unavená.“

„Děkuju,“ řekla Mariana. „Dám vymáčet houby, jinak uschnou.“

Oleg si prohlížel Marianu, jako kdyby ji viděl prvně, dokonce i lžíci zapomněl donést k ústům. Marianě snad rty někdo namaloval, čím dále k okrajům, tím byly tmavší, byly to nádherné rty, takové neměl nikdo z celé osady. I když se trochu podobá Sergejevovi. Ale jenom docela málo. Jistě je taky podobná své matce, ale na Marianinu matku si Oleg nepamatuje. Možná, že je podobná dědovi. Ta genetika je zázračná věc. V jámě za kůlnou, kde je Marianino království, předváděl ve skleníku Stařešina žákům Mendelovy pokusy s hrachem.