„Je tu spousta mušek,“ řekla matka. „V lese jim je asi zima.“

„To sis našla ty pravé k litování.“

Dům byl rozdělen na dvě poloviny, v té druhé bydlel Stařešina a Durovova dvojčata. Stařešina si je vzal k sobě, když ti nejstarší lidé zemřeli. Dvojčata byla pořád nemocná — sotva se jedno uzdraví, začne druhé, a navíc stále plakala. Nebýt toho jejich věčného nočního pláče, nikdy by Oleg nechodil v noci hlídat. Pořád bylo slyšet ten jejich dvojhlasý pláč, když se probudila hlady. Nesrozumitelná, vzdálená, jako závan větru běžná Stařešinova samomluva ustala a hned na to zasténala lavice. To znamená, že Stařešina šel do kuchyně, v té chvíli začali hlučet mrňousové, jeho žáci.

„Kampak bys tam chodil?“ řekla matka. „Vždyť tam nedojdete! Kdybyste se aspoň ve zdraví vrátili!“

Teď se matka rozpláče. V poslední době pláče příliš často. I v noci. Povídá si, převrací se, pak začne tiše vzlykat, jenže člověk to pozná podle toho, že popotahuje. Pak si začne šeptat, jako kdyby chtěla někoho přesvědčit: „Už nemůžu, už dál nemůžu! To ať už radši umřu…“ Když ji Oleg slyší, ani se nepohne, protože by mu bylo trapné prozradit. že nespí, stydí se, jako kdyby viděl něco, co se vidět nemá. Styděl se přiznat, že mu matky není líto. Pláče pro něco, co pro Olega neexistuje. Pláče pro kraje, které nemůže vidět, pro lidi, kteří tu nejsou. Oleg si matku jinak nepamatuje, zná ji jenom takovou, jaká je dnes. Vyhublá, šlachovitá žena, rovné vlasy nestejné barvy svázané dozadu do stále se uvolňujícího drdolu jí padají v těžkých pramenech do obličeje, matka do nich stále fouká, aby je z tváře odstranila. Červený obličej má samý dolíček od šáteru, pod očima tmavé váčky, oči příliš světlé barvy, jako kdyby jí vyrudly. Matka sedí u stolu, před sebou ruce s tvrdými dlaněmi samý mozol obrácenými nahoru. No tak prosím tě neplač. Že teď vyloví fotografii? Jistě, přitáhla si krabičku, otvírá ji. A vyndává fotografii.