Za zdí Stařešina domlouvá dvojčatům, aby se najedla. Dvojčata fňukají. Žáci hlučí, pomáhají Stařešinovi krmit malé děti. Jako kdyby to byl ten nejvšednější den, jako kdyby se nikdy nic nemělo stát. Co ještě ti dva ale dělají v lese? Je skoro poledne a po obědě by měli vyrazit. Už by měli být tedy zpátky. Copak se toho s lidmi v lese může stát málo?

Matka si prohlíží fotografii. Je na ní s otcem. Oleg ten snímek viděl už tisíckrát a pokoušel se najít nějaký společný rys s otcem. Nepodařilo se mu to však. Otec byl blonďák s kudrnatými vlasy, plnými rty, rozpůlenou bradou, na fotografii se naklání dopředu. Usmívá se. Vždycky se usmíval. Matka o něm aspoň říká, že se usmíval vždycky. Matce je Oleg podobný víc. Ne té dnešní matce, ale té, co je na fotografii spolu s otcem. Rovné černé vlasy a bledé rty. Široké obočí vypínající se ve strmých obloucích, pod nimi výrazně modré oči. A bílá pokožka, nesmírně bílá pleť s výrazným ruměncem. Oleg taky hned zčervená. Má tenké rty a černé rovné vlasy jako matka na fotografii. Rodiče stojí vedle sebe, jsou mladí a velice veselí. A plní života. Otec je v uniformě, matka v šatech bez ramínek. Říká se tomu sarafán. Tehdy Oleg ještě nebyl na světě. Před dvaceti lety se Oleg ještě nenarodil. Ale před patnácti lety už žil.

„Mami,“ řekl Oleg, „tak už toho nech, nemá to smysl.“

„Já tě nikam nepustím,“ řekla matka. „Nepustím a dost. Jen přes mou mrtvolu.“

„Mami,“ řekl znovu Oleg a usedl na palandu. „To by už stačilo, ne? Raději si vezmu trochu polévky.“

„Je v kuchyni,“ řekla matka. „Ještě nevystydla.“