„To nic není,“ řekl Dick. „Žádnou jehličku tam už nemáš. A do očí se ti to nedostalo. Nejdůležitější je, že se ti to nedostalo do očí.“

„Mám tam hodně ran?“ zeptala se Mariana tiše.

„Však ono ti to krásy neubere,“ řekl Dick. „Teď rychle domů, aby ti to Egle namazala tukem. Jinak by se ti to podebralo.“

„Ano, jistě,“ řekla Mariana a přejela si rukou po tváři. Dick si toho všiml a uhodil ji přes ruku.

„Houby jsi měla v ruce, ten květ jsi trhala. Zbláznila ses? Ještě si do toho zaneseš nějakou infekci.“

Houbám se zatím podařilo uniknout z pytle a začaly se plazit mezi kořeny, některé se už dokonce stačily napůl zahrabat. Dick je pomáhal Marianě sesbírat, když už odmítla jít domů bez hub. Tu fialku ale nakonec nenašli. Pak předal Dick Marianě pytel, byl lehký a sám chtěl mít ruce zcela volné. V lese rozhodují okamžiky a lovec musí mít ruce neustále volné.

„Podívej se na mě,“ řekla Mariana, když si od něho brala pytel. Její prochladlá štíhlá drsná dlaň s olámanými nehty na chvíli zůstala ležet na Dickově ruce. „Vypadám strašně, viď?“

„Nic to není,“ řekl Dick. „Všichni mají poďobaný obličej. Já taky. A jsem snad ošklivý? To je tetování našeho kmene.“

„Tetování?“

„Už jsi zapomněla? Stařešina nás v dějepise učil, že divoké kmeny se tak zdobily. Bylo to něco jako vyznamenání. To ale ty nemůžeš pochopit. Nikdy jsi neposlouchala a dívala ses oknem ven.“

„To přece byli ale divoši,“ řekla Mariana. „A mě to bolí.“

„My jsme taky divoši.“

Dick už šel před ní. Neohlížel se. Mariana ale věděla, že všechno slyší. Má sluch jako pravý lovec. Překročila šedivý stvol dravé liány.