„Nešlo by to bez toho?“ zeptal se Dick. „Už je nejvyšší vrátit se. Něco se mi tu nezdá.“
Dick dokázal svým šestým smyslem předvídat nepříjemnosti. Bylo dobře ho vždycky poslechnout.
„Jenom chvilinku,“ řekla Mariana a rozběhla se ke stromu. Pórovitá měkká namodralá kůra borovice trochu pulsovala, čerpala vodu, kořeny se jí chvěly, jak se přesunovaly a vypouštěly falešné kořeny, aby jim neunikla jediná kapka deště. Byl to kvítek. Dočista obyčejný kvítek, fialka. Měla jenom hustší květ a byla o něco větší než obyčejné fialky, které rostly u vesničky. I trny měla delší. Mariana rychle vytrhla fialku, aby se nestačila uchytit kořeny za borovici a vzápětí ji měla už v pytli s houbami, které se tam začaly hemžit a vrzat tak, že se Mariana dokonce rozesmála. Pak najednou zaslechla Dickův výkřik:
„K zemi!“
Rychle zareagovala, skočila kupředu, padla k zemi a přitiskla se k teplé pulsující kůře borovice. Trochu se však opozdila. Obličej jí jen hořel, jako kdyby jí na něj někdo vylil vařící vodu.
„Oči,“ křičel Dick. „Máš v pořádku oči?“
Chytil Marianu za ramena, posadil ji a odtrhl jí prsty, kterými bolestí křečovitě svírala kořeny stromu.
„Neotvírej oči,“ přikázal jí, rychle jí začal vytahovat z obličeje drobné tenké jehličky. Rozzlobeně jí domlouval: „Huso hloupá, tebe člověk nemůže do lesa pouštět. Musíš mě poslouchat. Bolí to, co?“
„Bolí.“
Najednou do Mariany prudce strčil a povalil ji na kořeny.
„To bolí!“
„Proletěl tu ještě jeden,“ řekl a vstal. „Pak se podíváš. Rozpadl se mi na rameni.“
Ještě další dvě kuličky šáteru přeletěly kolem nich snad ve třech metrech. Semena spletená z tvrdých jehliček lehkých jako vzduch, protože byla uvnitř dutá, budou létat tak dlouho, dokud náhodně nenarazí na strom nebo dokud je závan větru nezanese na skálu. Milión takových kuliček neplodně zhyne, jenom jedna jediná nalezne svého medvěda, svými jehličkami se uchytí za teplou kůži a z jehliček vypučí mladé výhonky. Tyto kuličky jsou nesmírně nebezpečné, a když dozrávají, musí být člověk v lese opatrný, jinak mu zůstane nadosmrti památka.