Budova, u které zastavili, patřila k nejnádhernějším rezidencím na Cassylii. Ještě během jízdy přepočítal Jason peníze a oddělil svůj podí1. Téměř šestnáct miliónů kreditů. Dosud mu všechno připadalo jako neskutečné. Když před budovou vystoupili z auta, předal Kerkovi zbytek.

„Tady jsou vaše tři miliardy. Nemysli si, že to bylo jednoduché,” řekl.

„Mohlo to být horší,” odpověděl úsečně Kerk.

V reproduktoru nad dveřmi zaskřípal nahraný hlas.

„Sir Ellus se již odebral k odpočinku, zavolejte prosím zítra. Všechny schůzky se domlouvají předem…”

Hlas umlkl, když Kerk zatlačil do dveří a otevřel je. Udělal to téměř bez námahy, jen tlakem dlaně. Když vcházeli dovnitř, Jason utkvěl pohledem na zbytcích potrhaného a pokrouceného kovu, které visely ze zámku, a znovu se nad svým společníkem zamyslel.

Síla — více než fyzická síla — on je jako základní živel. Mám dojem, že ho nic nemůže zadržet.

Pobuřovalo ho to — a současně fascinovalo. Umínil si, že se nerozloučí dřív, dokud se o Kerkovi a jeho planetě nedozví víc. A o těch, kteří zahynuli pro peníze, s nimiž hrál.

Sir Ellus byl starý, plešatěl, a teď se čertil, protože nebyl zvyklý na vyrušování, když odpočíval. Ale přestal okamžitě protestovat, když Kerk hodil na stůl peníze.

„Loď se už nakládá, Ellusi? Tady je příslušný doplatek.” Ellus chvíli jen nervózně prohrabával bankovky, než se zmohl na odpověď na Kerkovu otázku.

„Ta loď… no samozřejmě. Začali jsme ji nakládat, jen jak jste nám složil zálohu. Musíte omluvit, že jsem vyveden z míry — tato situace je poněkud neobvyklá. Transakce takového rozsahu nikdy neprovádíme v hotovosti.”