„Toto je styl, jakým obchoduji já,” odpověděl mu Kerk. „Zrušil jsem vklad, toto je celková částka. A co takhle nyní potvrzení příjmu?”
Ellus napsal potvrzení dřív, než se stačil vzpamatovat. Nyní je svíral v ruce a zneklidněně se díval na tři miliardy před sebou.
„Počkejte… nemohu si ty peníze teď vzít, budete muset přijít ještě jednou ráno, a do banky. Uděláme to tak, jak se obchody normálně dělají,” rozhodl se Ellus.
Kerk natáhl ruku a nenásilným pohybem vytáhl potvrzení Ellusovi z prstů. „Díky za stvrzenku,” řekl. „Ráno tady už nebudu, takže to bude muset stačit takhle. A pokud se o ty peníze bojíte, doporučuji vám, abyste si zavolal hodně hlídačů z vašeho podniku nebo soukromou policii. Budete si připadat mnohem bezpečnější.”
Když procházeli vylomenými dveřmi, Ellus zuřivě volil čísla na své obrazovce. Dřív, než se stačil Jason zeptat, co bude dál, Kerk mu odpověděl.
„Chápu, že bys rád žil, aby sis mohl užít peníze, co máš v kapse, a proto jsem pro nás objednal dvě místa na meziplanetární lodi.” Pohlédl krátce na hodiny na palubní desce auta. „Loď startuje asi za dvě hodiny, máme tedy spoustu času. Mám hlad, podívejme se po nějaké restauraci. Doufám, že sis nenechal v hotelu nic, pro co by stálo za to se vracet. Nebylo by to nijak jednoduché.”
„Nic takového, za co by se člověk měl nechat zabít,” odpověděl Jason. „Kde si dáme něco k jídlu? Mám pár otázek, které bych ti rád položil.”
Opatrně jezdili oklikami k transportní úrovni, dokud se neujistili, že je nikdo nesleduje. Kerk zamířil autem do jednoho neosvětleného nákladního doku, a tam auto nechali.
„Nový auák seženeme vždycky,” usoudil, „a tenhle si pravděpodobně nechali zjistit. Půjdeme po svých zpátky k nákladní silnici, zahlédl jsem tam restauraci, když jsme jeli kolem.”
Parkoviště vyplňovaly tmavé, do výšky čnějící tvary pozemních nosičů nákladu. Opatrně se protáhli mezi koly vysokými jako člověk a vklouzli do příliš vytopené a hlučné restaurace. Řidiči a dělníci ranní směny jim nevěnovali nejmenší pozornost. Vzadu našli prázdný box a vytočili si jídlo.