„Jsem v naprostém pořádku,“ prohlásil Pavlyš. „Jen se nevzrušuj. Šel jsem si pro konzervát.“

„Na co?“

„Jestli najdu ještě nějakou takovou zprávu, musím ji pro tebe uchovat.“

Při krátké cestě do své kajuty, když vytahoval ze skříňky se spoustou všelijakých věcí urovnaných Satem konzervát, celou tu dobu se snažil představit si před sebou šátek nebo snad list papíru se zprávou. Na nic podobného už nenarazil. Bylo to stejné jako s tváří někoho, koho máme rádi: snažíme si ji představit, ale paměť nám předkládá jenom jednotlivé, bezvýznamné detaily, které nás nemohou uspokojit — kadeř nad uchem, vrásku na čele. Pavlyš se mezitím vrátil do místnosti, kde na něho čekalo trochu bílého prachu (už měl strach, že zmizí i to), přestal si být jistý, že tam skutečně bylo něco napsáno. Rozum se pokoušel vyloučit jakékoli zázraky.

„Co děláš?“ zeptal se Dag.

„Hledám vchod,“ uklidnil ho Pavlyš. „Chci se dostat dál.“

„A jak to tam bylo napsáno?“ zeptal se Dag.

„Rusky.“

„Jak ten rukopis vypadal? A jaká to byla písmena?“

„Písmena? Tiskací a dost velká.“

Objevil další vchod. Jeho kryt se plynule odsunul. Byla to zvláštní místnost. Někdo ji rozdělil přepážkami na různě velké úseky. Některé byly zaskleny, jiné byly odděleny od chodby tenkou síťkou. Vprostřed chodby trčela polokoule podobající se veliké želvě asi šedesát centimetrů v průměru. Pavlyš se jí jemně dotkl. Želva se nečekaně zlehka rozjela chodbou, jako kdyby se pohybovala na dobře promazaných kolečkách. Pak narazila na stěnu a znehybněla. Paprsek svítilny ve tmě vyhmatával různá zákoutí a výklenky. Skoro všechny byly prázdné. Jenom v jednom ležely na hromadě kameny, v druhém kusy dřeva. Když se podíval blíž, zbytky dříví mu připadaly jako pozůstatky nějakého velkého hmyzu. Dál postupoval pomalu, každou chvíli podával na koráb hlášení o všem, co se dělo.