Ve vzdáleném koutě místnosti svítilna nahmatala ještě jeden kousek látky. Pavlyš se rozhodl nepřibližovat se. Bude lepší když vezme konzervát a až na Zemi zjistí, z čeho ti neznámí dělali látku. Když už mířil paprskem stranou, najednou ho napadlo, že na tom kousku látky by mohlo být něco namalováno. Vykročil tím směrem. Byl na ní zřetelný černý nápis. Sklonil se. Usedl na bobek.
‚Jmenuji se Naděžda‘, bylo napsáno rusky na tom kousku látky.
Pavlyš ztratil rovnováhu. Rukou zavadil o látku a ta se rozpadla. Zmizela. A s ní i nápis.
„Jmenuji se Naděžda,“ opakoval Pavlyš.
„Cože?“ zeptal se Dag.
„Bylo tu napsáno — jmenuji se Naděžda,“ řekl Pavlyš.
„A kde, prosím tě?“
„Už nikde,“ odpovídal Pavlyš. „Dotkl jsem se toho a ono to zmizelo.“
„No zaplať pámbů,“ pronesl potichu Dag. „Uklidni se.“
„Ale vždyť já jsem naprosto klidný.“
3
Až do té chvíle byl koráb pro Pavlyše jakýmsi přízrakem, něčím neskutečným, jako kdyby to bylo dáno pravidly nějaké neznámé hry. A dokonce když zaznamenával na plánek, na plastickou destičku připevněnou k zápěstí levé ruky, síť chodeb a vstupních otvorů, nepodařilo se mu překročit práh této neskutečnosti. Připadal si jako laboratorní myš v bludišti. Na rozdíl od ní ale Pavlyš věděl, že toto bludiště má své meze a letí kosmickým prostorem ke sluneční soustavě.
Zpráva na šátku, který se mu rozpadl před očima, tato pravidla porušovala. Ta slova se sem nemohla dostat nějakým kouzlem, a proto z toho bylo možno udělat jediný závěr: nic takového neexistovalo. Stejného názoru byl i Dag. Byl by to i Pavlyšův názor, kdyby se ocitl na Dagově místě.
„Skutečně Naděžda?“ zeptal se Dag.
„Skutečně,“ odpověděl Pavlyš.
„Poslyš,“ pokračoval Dag, „musíš to uvážit sám. Jsi přece fyziolog. Musíš vědět, o co jde. Raději tě vystřídám, nebylo by to lepší? Nebo ještě lépe — necháme koráb jak je a nebudeme ho prohlížet.“