‚Tenhle papír jsem objevila před dvěma měsíci, nedokázala jsem ale najít nic, čím bych mohla psát. Teprve včera mě napadlo, že ve vedlejší místnosti, kde sedí jeden z hlupáčků, jsou shromážděny kameny vypadající jako tuha. Jeden z nich jsem si tam vzala. A teď začnu psát.‘ (Druhý den si Pavlyš všiml poškrábaných stěn v Naděždině kajutě, škrábance byly v dlouhých sloupcích pod sebou, a tak ho napadlo, že to mohl být Naděždin kalendář.)

‚Už dávno jsem si chtěla psát deník, protože pořád věřím, že jednou, i kdybych se takového dne neměla dočkat, mě někdo najde. Člověk přece nemůže žít bez jakékoli naděje. Někdy lituji, že nevěřím v boha. Mohla bych na něho spoléhat a myslet si, že to všechno je zkouška, kterou na mě seslal.‘

Tím lístek končil. Pavlyš si uvědomil, že lístky jsou uspořádány časově za sebou, ale Naděžda že nemohla psát deník každý den. Někdy zřejmě uplynuly týdny, než se znovu dostala ke psaní.

‚Dneska jsou nějak uspěchaní. Mám to proto také těžší. Zase jsem kašlala. Vzduch se tady ani nepohne. Ale člověk si zřejmě může zvyknout na všechno. Nejtěžší ze všeho však je, když se ocitne sám. Naučila jsem se povídat si nahlas. Nejdřív mi to bylo trapné, pořád jsem si myslela, že mě může někdo slyšet. Teď už si dokonce i zpívám. Musím zaznamenat, jak se to všechno se mnou stalo, protože nedej pámbů, aby se ještě někdo jiný dostal do mé situace. Dnes mi je zvláště těžko a když jsem šla do zahrady, cestou jsem se tak zadýchala, že jsem si musela sednout a odpočinout rovnou u jedné stěny a hlupáčkové mě přivlekli zpátky napůl mrtvou.‘

Po dvou dnech Pavlyš našel, čemu Naděžda říkala zahrada. Byl to velký hydroponický uzel. Něco na způsob botanické zahrady.

‚Hned píšu, protože stejně nemůžu nikam jít, navíc mě hlupáčkové nikam nepustí. Zřejmě se naše společnost na korábu rozroste. Nevím jenom, jestli to všechno uvidím…‘

Třetí lístek byl psán drobnějším, avšak nesmírně pečlivým písmem. Naděžda šetřila papírem.