‚Jestli se sem někdy dostanou lidé, ať se o mně dozvědí všechno. Jmenuji se Sidorovová Naděžda Matvejevna. Narodila jsem se v roce 1923 v Jaroslavském okrese ve vesnici Gorodišče. Tady jsem vystudovala střední školu, pak jsem chtěla jít na vysokou, ale zemřel mi otec Matvej Stěpanovič, matka nemohla pracovat sama v kolchoze a navíc se ještě starat o domácnost. Proto jsem začala pracovat v kolchoze také, i když jsem pořád věřila, že jednou budu studovat dál. Mé sestry Věra a Valentina vyrostly, můj sen se splnil a já jsem začala studovat zdravotnickou školu v Jaroslavli, válku jsem prožila v nemocnicích jako zdravotní sestra. Po válce jsem se vrátila do Gorodišče a tady jsem začala pracovat opět jako sestra v místní nemocnici. V roce 1948 jsem se provdala, přestěhovali jsme se do Kaljazinu a rok nato se mi narodila dcera Olinka. Můj muž, řidič, zemřel v roce 1953 při automobilové nehodě. Zůstala jsem s Olinkou sama.‘

Pavlyš seděl v koutě místnůstky pod uzavřenou bílou obytnou buňkou. Naděždin životopis četl nahlas. Nebylo to nic zvlášť obtížného, psala čitelně silně nakloněným oblým písmem, na některých místech už grafit opadal, to pak Pavlyš nakláněl lístek papíru, aby mohl všechno přečíst podle vytlačených stop na lístku. Lístek odložil a opatrně vzal do ruky další, domníval se, že tu najde pokračováni celého příběhu.

„Tak ve třiapadesátém jí bylo třicet let,“ řekl Sato.

„Čti dál,“ vybídl ho Dag.

„Tady ale píše o něčem úplně jiném,“ sděloval Pavlyš. „Nejdřív si to přečtu sám.“

„Čti to rovnou nahlas,“ urazil se Dag.

Pavlyše v té chvíli napadlo, jak dlouho mu Dag nic nezáviděl a jak si oni dva navzájem vlastně nic nezáviděli.

‚Dnes sem přivlekli další. Uložili je do dolního patra do prázdných klecí. Nemohla jsem zjistit, kolik jich je. Určitě víc. Hlupáček přede mnou zavřel dveře a mě tam nepustil. Najednou jsem si uvědomila, jak jim závidím.