„Jak můžeš takhle uvažovat?“ rozčilil se Dag. „V tom spěchu klidně něco důležitého přehlédneš.“

„Nic takového neudělám,“ uklidnil ho Pavlyš. „Těmhle papírkům je spousta let. Ty dva přece nemůžeme hledat a ji nemůžeme zachránit. Stejně bychom mohli přistupovat ke klínovému písmu. Žádný zásadní rozdíl v tom vlastně není.“

‚Po manželově smrti jsem zůstala s Olinkou sama, nepočítám-li sestry. Ty ale bydlely daleko, měly své rodiny a své starosti. Moc přepychově jsme si nežily, pracovala jsem v nemocnici a v roce 1956 jsem byla jmenována vrchní sestrou. Olinka měla začít chodit do školy, do první třídy Měla jsem možnosti se znovu provdat, chtěl si mě třeba vzít jeden lékař z naší nemocnice, hodný, i když dost starý člověk. Odmítla jsem ho, protože jsem si myslela, že i já mám své mládí za sebou. Je nám i ve dvou s Olinkou dobře. Pomáhal nám bratr mého muže Timofej Ivanov, válečný invalida, který pracoval jako hajný nedaleko našeho města To neštěstí se mi přihodilo koncem srpna 1956. Přesně si už nepamatuju, kolikátého bylo, vím jenom, že to bylo v sobotu večer… Tehdy se nám v nemocnici nahrnula spousta práce, hodně lidí mělo dovolenou a já jsem zastupovala jiné kolegyně. Olinku si naštěstí k sobě vzal jako vždycky Timofej do své hájenky. Přijížděla jsem za nimi vždycky v sobotu navečer autobusem, pak jsem šla pěšky, těšila jsem se, že si přes neděli pořádně odpočinu. Timofejova hájenka stála v borovém lese poblíž Volhy.‘

Pavlyš se odmlčel.

„A co bylo dál?“ zeptal se Dag.

„Musíš počkat, až najdu další lístek.“

‚Pokusím se popsat, co se stalo, udělám to nejpodrobněji, protože jako pracovník ze zdravotnictví chápu, jaký význam má správná diagnóza, pro někoho možná budou takové podrobnosti k něčemu dobré. Možná že tenhle můj popis, dostane-li se do rukou nějakého odborníka, pomůže vysvětlit jiné podobné případy, pokud k nim došlo.