Ano, závidím těm nešťastníkům, kteří byli navždy odtrženi od svých rodin a domovů, kteří sem byli uvězněni za něco, co nikdy neudělali. Je jich několik. Snad tři, snad pět. Jenom já jsem dočista sama. Čas tady plyne nesmírně jednotvárně. Kdybych se tu nenaučila něco dělat, už dávno bych umřela. Kolik let tady jsem? Odhaduji, že probíhá čtvrtý rok. Budu to muset zkontrolovat a přepočítat čárky. Mám jenom strach, že to není přesné. Žádné záznamy jsem nedělala, když jsem byla nemocná, dostala jsem se z toho jenom proto, že jsem myslela na Olinku, co se dá dělat, pustím se do práce. Hlupáček mi přinesl nitě a dráty. Něco přece jenom pochopí. Jehlu jsem si našla ve druhém patře. Nejdřív mi ji chtěl jeden hlupáček sebrat. Dostal chudinka strach.‘

„Tak co je?“ zeptal se Dag.

„Všechno číst přece nemůžu,“ vysvětlil mu Pavlyš. „Počkejte, tohle vypadá jako pokračování.“

‚Jednou tyto lístky uspořádám po pořádku. Pořád si myslím, že si je někdy někdo přečte. Já už nebudu, můj prach se rozletí vesmírem, ale papírky to přežijí. Moc tě prosím, kdo budeš tohle číst, najdi mou dceru Olgu. Jistě už bude velká. Vysvětli jí, co se stalo s její matkou. Můj hrob sice nikdy nenajde, přesto je mi při takovém pomyšlení lépe. Kdyby mi někdy někdo řekl, že se dostanu do takového strašného vězení, že budu naživu, ale stále budu mít pocit, že už dávno nejsem, zemřela bych hrůzou. Jenže já žiju. Snad proboha Timofeje nenapadne, že jsem opustila dítě a nechala mu je na krku a že jsem si odjela hledat příjemnější život. Ne, nejspíš prohledali celé to říční rameno a myslí si, že jsem se utopila. Ten večer mi nikdy nevymizí z paměti, protože to byla výjimečná chvíle. Ne kvůli tomu neštěstí, to vůbec ne. Tehdy se mělo v mém životě něco změnit… A změnilo se, jenomže úplně jinak.‘

„Ne,“ prohlásil Pavlyš a lístek odložil. „To jsou příliš soukromé věci.“

„Prosím tě, co na tom může být po tolika letech soukromého?“

„Je tam o Timofejovi. Vždyť ani nevíme, kdo to ten Timofej byl. Nějaký její známý. Třeba někdo z nemocnice. Počkej, budu hledat dál.“