Nejdřív jsem totiž myslela, že se sem ty věci dostaly čistě náhodou. Nejedla jsem nic, neměla jsem na to ani pomyšlení. Sedla jsem si, zaklepala na stěnu, byla pevná, tvrdá, stále jsem kolem sebe slyšela bzučení, jako kdyby tu pracovaly stroje z parníku. Kromě toho jsem pocítila velkou lehkost, tady je vůbec všechno lehčí než na Zemi. Kdysi jsem četla, že na Měsíci je přitažlivost taky menší a jestli vůbec někdy lidé poletí ke hvězdám, jak o tom psal Ciolkovskij, nebudou vážit vůbec nic. Právě tahle slabá přitažlivost mi pomohla pochopit, že už nejsem na Zemi, že mě unesli, odvezli dočista jako kavkazského zajatce a pořád se nemohli dostat na místo určení. Strašně moc věřím, že i lidé na naší Zemi se jednou naučí létat do kosmického prostoru. Mám ale strach, že než k tomu dojde, bude pozdě.‘

Pavlyš tyto řádky přečetl nahlas. Dag na to řekl:

„O jeden jediný rok se nedožila první družice.“

Sato ho však poopravil:

„Ona ale byla naživu, když létal Gagarin.“

„Snad. To jí ale život neusnadnilo.“

„Kdyby to věděla, bylo by to pro ni snazší,“ uvažoval Pavlyš.

„Tím si nejsem jist,“ pochyboval Dag. „Určitě by v takovém případě čekala, že ji někdo osvobodí. A nedočkala by se.“

„O to přece nejde,“ řekl Pavlyš. „Pro ni by bylo důležité vědět, že my to také dokážeme.“

A dál už četl nahlas, dokud se neunavil:

‚Přinesli mi potravu a čekali ve dveřích, jestli to budu jíst nebo ne. Ochutnala jsem takovou podivnou kaši, trochu slanou, spíš jídlo bez chuti. Tehdy jsem ale měla hlad a byla jsem pořád trochu jako omráčená. Stále jsem pozorovala hlupáčky, stojící ve dveřích jako želvy, a požádala jsem je, aby sem přivedli jejich velitele. Nevěděla jsem tehdy, že jejich náčelníkem je STROJ, který je umístěn podél celé stěny toho nejvzdálenějšího sálu. Nevěděla jsem, co je to za pány, vlastně to nevím ani dnes, kteří vyslali do vesmíru tenhle koráb a v něm jenom samé kovové automaty.