Pak jsem přemýšlela, jak se dozvěděli, jaká strava mi neuškodí. A lámala jsem si hlavu, dokud jsem se nedostala do jejich laboratoře. Tady mě napadlo, že mi vzali krev, když jsem byla v bezvědomí, a podle ní prozkoumali můj organismus Podle toho přišli na to, co v jakých dávkách potřebuju, abych neumřela hlady. Ale co to je, když se řekne, že něco chutná, o tom nemají ani potuchy. Na ty hlupáčky se už dlouho nezlobím. Jsou jako vojáci, kteří plní rozkaz. Jenomže vojáci, mohou vždycky přemýšlet, oni však ne. Celé první dny jsem proplakala, chtěla jsem na svobodu a pořád jsem nebyla schopna pochopit, že ke svobodě musím letět a letět. A nikdy nedoletět.

… Najednou jsem byla plná takového neklidu. Byla to určitě předtucha, že už nejsem sama. Mám teď takový dojem, že se brzy musí něco stát. Neměla jsem potuchy, jestli to bude k lepšímu. K horšímu se to snad už ani změnit nedá. Dnes se mi zdálo o Olince a ve spánku mi bylo divné, že neroste, že je pořád taková malá. Vždyť už by měla být velká. Ale ona se pořád jenom smála. Když jsem se probudila, seděl ve mně právě ten neklid.‘

6

‚Nemohlo to snad znamenat, že Olinka už není na světě? Až doposud jsem vůbec nevěřila na nějaké předtuchy. Ani na frontě ne. Už jsem se takových hloupých úvah nabažila. A teď jsem se celý den nemohla uklidnit. Pak mě napadla ještě jedna věc — jak můžu vědět, že ty dny počítám správně? Čárku udělám vždycky, když ráno vstanu. Jenomže je to doopravdy ráno? Co když teď spím častěji. Nebo naopak méně? To se přece nedá odhadnout. Tady je všechno pořád stejné. Napadlo mě, že třeba neuplynuly celé čtyři roky, ale jenom dejme tomu dva. Nebo rok. Může to ale být docela naopak, mohlo uplynout pět, šest, sedm nebo kdo ví kolik roků. Kolik je teď Olince let? A kolik je mně? Třeba jsem už stará ženská. Tak mě to rozrušilo, že jsem se rozběhla k zrcadlům. Samozřejmě že to žádná zrcadla nebyla.



23 из 49