‚Kdybych na něco takového nečekala, možná že bych tak rozčarovaná nebyla. Ty trepangy z cel nepouštěli. Brzy jsem přišla na to, že je jich celkem pět — dvě v cele a tři v kleci za železnými mřížemi. Taky jsem zanedlouho viděla, čím se živí, protože hlupáčkové mě trochu začali utiskovat v mé zahradě, začali pěstovat v takových džberech nějakou plíseň, snad byla dokonce živá, navíc příšerně zapáchala. A tuhle plíseň dopravovali vždycky k trepangám.

… Zase se nějak přitížilo drakovi. Už jsem dělala v laboratoři pokusy. Kdyby mě tak viděl Ivan Akimovič z naší nemocnice! Pořád mi říkal, abych šla studovat. Říkal, že ze mne bude lékař, protože mám dobře vyvinutou intuici. Jenomže život se mnou zatočil a já jsem zůstala bez vysoké školy. A teď toho jaksepatří lituju. Fakt je, že jsem už nejednou zastupovala laborantku, uměla jsem dělat rozbory a asistovat při operacích: malá nemocnice je velká škola, doporučovala bych všem medikům, aby jí prošli. Copak tady ale mé vědomosti k něčemu byly?‘

„Proč mlčíš?“ zeptal se Dag. „Něco vynecháváš?“

„Celé si to přečteš sám. Chci se dostat k podstatě věci,“ odpověděl mu Pavlyš.

,Měla jsem k trepangám odpor, bylo mi ale jasné, že se nechovám správně. Neudělaly mi nic zlého. Navíc jsem si už zvykla žít mezi takovými zrůdami a příšerami, dokonce se mi o nich zdá. Sečíst tak všechny ty dny, co jsem tu strávila, vznikla by z toho taková nekonečně dlouhá řada, že by se člověk snad zbláznil. A když o tom tak přemýšlím, každý den mi něco přinese. Člověk vydrží moc. Třeba ale zrovna já můžu někomu připadat jako zrůda. Třeba zrovna mému drakovi.