„Naděžda byla například oblečena. Viděly naše města.“

„To mě nepřesvědčuje,“ řekl Pavlyš. „Kde je záruka, že v nějakém světě nechodí rozumné bytosti nahé a neoblékají naopak svá domácí zvířata?“

„Pravděpodobnost, že takhle někde unesou rozumnou bytost, je tak malá,“ dodal Dag, „že ji prostě neberou na zřetel. V každém případě se ale snaží své trofeje zachovat při životě.“

„Takové řeči nemají smysl,“ udělal závěr Pavlyš a vzal další lístek. „Zatím nevíme vůbec nic o těch, kdo ten koráb poslali. A nevíme, co tím sledovali. V galaxii, kterou známe, nic takového neexistuje. Znamená to, že jsou zdaleka. Víme jenom, že byli u nás, ale z neznámého důvodu se nevrátili domů.“

„Třeba je to k něčemu dobré,“ uvažoval Dag.

Ostatní mlčeli.

‚Jednou, až bude čas, napíšu o mých prvních letech ve vězení. Teď už to všechno je jako v mlhách, nesmírně daleko je ta má hrůza a zoufalství včetně toho, jak jsem hledala odtud východ, jak jsem si dokonce myslela, že se dostanu k nim do centra a všechny stroje jim rozbiju. Ať potom havarujeme. Tehdy jsem to tak vymyslela, protože jsem měla strach, že přiletí k nám na Zemi znovu a napáchají tam spoustu zla. Pak jsem pochopila, že si s jejich korábem neporadím. Tady by to nepochopila zřejmě ani stovka inženýrů. Je nejvyšší čas vrátit se k těm poměrně nedávným událostem před měsíci, týdny, už poté, kdy jsem našla papír a začala si psát deník. Noví zajatci, kteří se sem dostali naposledy, byli umístěni v mém patře, jistě to bylo proto, že dýcháme stejný vzduch. Nejdřív ty nové drželi v karanténě v prvním patře, pak je přepravili do cel nedaleko mé místnosti. Nejdřív jsem moc věřila, že by to mohli být lidé nebo někdo aspoň trochu takový. Když jsem je ale uviděla a pozorovala, jakou jim hlupáčkové vozí stravu, bylo mi jasné, že to pro mně znamená další zklamání. Jednou jsem v krámě v Jaroslavli viděla, jak tam prodávali uzené mořské sumýše, trepangy. Takový hnus, myslela jsem si tehdy, jak to jen lidé mohou jíst. Totéž říkali další lidé v krámě. Ti nově přivezeni živočiši se právě takovým trepangám podobali. V cele byly dvě, velké byly asi jako pes, byly slizké a na pohled odporné. Byla jsem zklamaná a vrátila jsem se k sobě. Ani jsem o nich nic nenapsala do deníku. Den nato jsem všechno vyprávěla mému drakovi, samozřejmě že tomu vůbec nerozuměl.‘