— Naděždo, musíme odtud odejít.

— Kam bys chtěla odtud odejít? povídám.

— Kdo ví, kam ten koráb letí. Nemáme potuchy, kde teď jsme. A copak dovedeme ten koráb řídit?

A tehdy mi trepanga Bala odpověděla:

— Řídit koráb můžeme. Ale ne hned. Až se toho dozvíme víc. Potřebujeme tě.

— Dokážu to? ptám se jich.

Pak obě dvě najednou zaštěbetaly, zasyčely, přemlouvaly mě. Jenom jsem se usmála. Nemohla jsem jim říct, že jsem šťastná. To už je jedno, jestli se nám podaří odtud dostat nebo ne. Já a trepangy, to je spolek! To by Olga koukala na svou zestárlou matku, jak jde modrou chodbou kolem zavřených dveří a klecí a zpívá si.‘

„Dá se říct, že si našla někoho se stejnými názory,“ shrnul to všechno Pavlyš a odpověděl tím na rozhněvané Dagovy výzvy, aby četl všechno nahlas. „Pochopte, že desetkrát rychleji projdu ty lístky, když je nemusím číst nahlas.“

„No prosím tě…“ spustil znovu Dag, ale Pavlyš už pročítal další záznamy.

‚Nepsala jsem teď několik dní. Neměla jsem čas. To ovšem neznamená, že jsem byla zaneprázdněná víc než jindy, jenom jsem víc přemýšlela. Dokonce jsem se nakrátko ostříhala, pěkně dlouho jsem stála se skalpelem před tmavými zrcadly a doslova krájela vlasy. Tedy za co bych dala půlku života, to je žehlička. Vždyť mě nikdo nevidí, nikdo tu nemá ani potuchy, co to je žehlení, nikdo kromě mě neví, co to jsou šaty. A přece kolik mě stálo času, než jsem vymyslela, z čeho a čím šít! Byla jsem na tom hůř než Robinson na opuštěném ostrově. A tak jsem se prohlížela před tmavým zrcadlem a došlo mi, že jsem se nikdy neoblékala podle poslední módy. Kdybych se teď objevila na Zemi, všichni by žasli, co to je za vykopávku.‘

8

‚Podle mých propočtů je teď na Zemi šedesátý rok.