Co tam asi ženy nosí? Zřejmě záleží na tom, jak kde. V Moskvě je podle všeho všelijakých parádnic spousta. Jenže Kaljazin, to je malé městečko. To jsem se ale dala do úvah! Myslím si tady na šatičky. Není to legrační? A Bala, to je moje nejmilejší trepanga, musela se strašně obětovat, aby mohla udělat další pokroky v mluvení. Něčím se strašně pořezala. A hlupáčkové mě zavolali na pomoc. Už jsem tady pro ně něco jako záchranná služba. A Balu jsem vyhubovala, dost ostře, jenom jsem si hned neuvědomila, že si všechno tak dobře pamatuje. Teď ty všechny mé nadávky zná. Samozřejmě že na těch nadávkách nic tak strašného není. Když už mám v tom našem vězení svobodu pohybu, mám teď dva úkoly — jednak udržovat spojení mezi celami, ve kterých jsou uvězněny trepangy, jednak se dostat za frontovou linii a zjistit, kde co je. Vzpomněla jsem si na válečná léta.‘

Hned další lístek byl kratičký, byl napsán ve velkém spěchu páté přes deváté.

‚Dola mě třikrát poslala za přepážku do velkého sálu. Všechno jsem jí řekla. Dola je u nich ta nejdůležitější. Zřejmě se mezi sebou dohodly, že taková má pomoc jim nestačí. Do operačního sálu musí jít Bala. K přepážce ji dovedu. Dál už bude mít můj papír s nákresem. Já budu čekat u přepážky, dokud se nevrátí. Strašně jsem se o ni bála. Hlupáčkové jsou mnohem hbitější. Půjde teď, v téhle době jsou skoro všichni zaneprázdněni v jiných patrech.‘

Tím zápis končil. Další záznam byl psán jinak. Písmena byla malinká, taková úsečná.

‚Stala se hrozná věc. Stála jsem za přepážkou a čekala na Balu, a v duchu jsem si počítala. Myslela jsem, že kdyby se stačila vrátit dřív, než napočítám do tisíce, bude všechno v pořádku. Ale nestačila to. Zdržela se. Zablikala světélka, ozvalo se bzučení jako vždycky, když na korábu nebylo něco v pořádku. Kolem mne proběhli hlupáčkové. Pokoušela jsem se zavřít dveře a nepustit je dovnitř, ale vystřelili po mně tak silným proudem, že jsem bezmála ztratila vědomí.