A Balu zabili. Je teď v muzeu. Musela jsem se skrývat ve své místnosti, dokud se všechno neuklidnilo. Bála jsem se, že mě taky zavřou, ale kdoví proč mě nebrali vážně. Když jsem asi po dvou hodinách vyšla do chodby, byl čas, kdy měl můj drak dostat ze zahrady vitamíny, u dveří k trepangám stáli hlupáčkové. Musela jsem tudy projít a vůbec se tím směrem ani nepodívat. To jsem ještě nevěděla, že Balu zabili. Teprve navečer jsem mohla prohodit pár slov s trepangami. A Dola mi řekla, že Bala je mrtvá.

V noci jsem strašně trpěla, vzpomněla jsem si, jaká byla milá, laskavá a hezká. Nepřetvařovala jsem se. Skutečně jsem to strašně prožívala. A taky mě napadlo, že teď je všemu konec, že se už nikdy nikdo do řídicího sálu nedostane. Ale dnes mi Dola vysvětlila, že není vše ztraceno. Zjistila jsem, že se mohou domlouvat na dálku, aniž se vidí, že snad využívají nějaké vlny dokonce na velkou vzdálenost. Bala se zdržela proto, že svým kolegům vysvětlovala celé zařízení ovládacího pultu našeho korábu a vůbec všechno, co tam viděla. Dostala se dokonce až k samotnému Stroji. Věděla, že určitě zahyne, ale že musí stihnout všechno jim vysvětlit. A Stroj ji zabil. Třeba by ji nezabil, vždyť je to jenom stroj, ale už se to stalo. Uvažovala jsem, jak asi muselo být mým pradědům, kteří žili v nevolnictví a neměli vůbec žádné vzdělání. Považovali Zemi za střed všeho světa. Nevěděli nic o Giordanu Brunovi nebo o Koperníkovi. Sem by se měli dostat. Ale jaký je v tomhle případě vlastně rozdíl mezi mnou a mým dědou? Sice jsem četla v časopisech o nekonečnosti světa, ale na mém životě to nezanechalo žádné stopy. Přesto jsem žila ve středu světa. Tím středem byl Kaljazin, můj dům v Zimmermanově ulici. A nakonec se ukázalo, že celá naše Země je obyčejná periferie …‘

Dag něco říkal Pavlyšovi, ten ho ale neposlouchal. Odpovídal naprosto nesouvisle jako právě nešetrně probuzený člověk.

‚Prvně za celá ta léta jsem se probudila zimou. Měla jsem pocit, že se mi špatně dýchá.