
A poslední lístek. Nalezl ho mezi čistými lístky, které si Naděžda připravila, nařezala, ale nestačila na ně už nic napsat.
‚Vážený Timofeji Fjodoroviči!
Dovolte, abych Vám vyjádřila upřímnou úctu a díky za všechno, co jste udělal pro mne a pro mou dceru Olgu. Jakpak tam asi žijete? Nestýská se Vám? Vzpomenete si na mě někdy? A co Vaše zdraví? Mně je bez Vás někdy strašně smutno a nesmí Vás ani napadnout, že jsem Vás neměla ráda, když jste byl invalida …‘
Dál byly dvě řádky mnohokrát přeškrtnuté. A byla tam namalovaná borovice. Nebo snad jedle. Bylo to namalováno neobratně.
Pak uplynulo několik dní. Pavlyš spal a jedl ve své obytné buňce a odcházel do dlouhých chodeb korábu jako do práce. Spojení navazoval jen zřídka a když na něho Dag začal vrčet, protože jeho kolegové brali Naděždu jako senzaci, jako podivuhodný paradox, pro ně to byl složitý případ, objev, jev (tady by bylo možno si vymyslet spoustu slov, která jenom přibližně odhalí všechnu složitost jejich prožitků, v nichž scházel jeden — ztotožnění).
Pavlyš neustále zůstával s Naděždou, chodil v jejich stopách, viděl tento koráb, jeho chodby, sklady, temná zákoutí, právě tak to všechno viděla Naděžda. Plně se dokázal vžít do atmosféry toho tragického vězení, které nejspíš nebylo určeno k takové úloze, před kterou byla zdravotní sestra z kaljazinské nemocnice postavena.
Nyní, když znal každé slovo z Naděždiných zápisků, když rozluštil posloupnost její činnosti v korábu, když si vysvětlil význam jejích cest a jednání, když se dostal i do těch míst, kam se Naděžda dostat nemohla, nebo o jejichž existenci neměla ani potuchy, mohl už vědět, co se stalo pak, ano, mohl to vědět, nešlo jen o neopodstatněné dohady.
