Kousky drátů, převrácený robot hlupáček, tmavá skvrna na bílé zdi, podivným způsobem zpustošená řídicí kabina, stopy v oddělení palubního mozku, to všechno vytvářelo obrázek z posledních událostí, jichž se Naděžda zúčastnila. Pavlyš dokonce ani nehledal stopy, ale věděl, že tam všude mohou být. A jestliže na tom místě žádné stopy nebyly, šel dál tak dlouho, dokud jeho jistotu nepodepřely nové důkazy.
9
… Naděžda pospíchala, aby dopsala poslední lístek. Mrzelo ji teď, že tak málo psala v posledních týdnech. Nikdy neměla psaní v lásce. Dokonce i její sestry jí vyčítaly, že jim ani nenapíše. A teprve teď si najednou uvědomila, že když odletí s trepangami, může se koráb dostat do rukou rozumných bytostí, a třeba dokonce takových, které dokáži předat její zápisy na Zemi. Budou jí vyčítat, že nepopsala svůj život podrobně den po dni, že nepopsala ani trepangy, i když je teď už zná vlastně jako své blízké, že nepopsala nikoho jiného, kdo s ni byl na palubě korábu, mnozí z nich už zahynuli a jiní se dostali do muzea. Těm dalším je zřejmě souzeno, aby zahynuli, protože trepangám se podařilo zjistit (ty se vyznaly v každé technice nesouměřitelně lépe než Naděžda), že koráb se tak dlouho nevracel domů proto, že v jeho automatickém řízení došlo k poruše. Půjde-li to všechno takhle dál, bude nekonečně dlouho létat vesmírem, postupně se bude rozpadat a umírat, jako starý člověk.
Všechny poslední Naděždiny dny probíhaly ve shonu. Musela udělat spoustu věcí, jejichž smysl nedokázala vždy pochopit, ale věděla, že je nutno udělat to z důvodů, které jsou trepangám jasné. Věděla, že nemá smysl se jich na to vyptávat.