Naděžda myla nádobí. Na podlaze ležel kousek jádrového mýdla. Umývala sklenice a talíře, které se tu nahromadily od oběda i večeře. Tak trochu si s každou sklenicí pohrávala. Olje byla zima, a tak se rozběhla někam mezi křoví na houby. Lesník seděl na kameni s blůzou přehozenou přes ramena. Neměl v úmyslu se jít koupat, ale ani doma neměl nic na práci. Oba mlčeli.

Hajný se v tom okamžiku necítil nejlépe, uvědomoval si, že si nemůže zcela otevřeně promluvit s Naděždou a navrhnout jí, aby u něho zůstala natrvalo. Nebýt jeho bratra Nikolaje, bylo by to pro něho všechno snazší, a tak se hajný raději díval na šedivou podvečerní vodní hladinu, na černý ostrovní les připomínající vysoký plot, na osamělé světlo jediného táboráku. To nebyli turisté, ten oheň zapálili místní rybáři.

Avšak i Naděžda byla stísněná, jako kdyby čekala, že jí hajný chce něco říct. Napřímila se, schovala pod bílý, šátek s červenými puntíky pramen rusých vlasů. Za léto jí vlasy zesvětlely, byla tak opálená, že i zuby jako kdyby jí zbělely a oči se ji rozsvítily. Timofej se raději otočil, protože Naděžda se na něho dívala dlouho a upřeně. Na něho, na invalidu by se neměl nikdo takhle dívat, je ošklivý chlap a navíc je starší bratr jejího zemřelého muže. Tím spíš, když si navíc v duchu přál, aby odtud Naděžda neodjížděla.

Stála a pozorovala ho. Musel si toho všimnout. V podvečerním soumraku jí svítily oči, bělmo dostalo teď světlemodrý nádech. Timofej se díval na opačnou stranu, ale v srdci měl takový divný pocit z očekávání toho, co se může právě teď stát.

Naděžda však najednou řekla:

„Poslyš, Timo, běž teď domů. Vezmi s sebou Olinku, už je chladno. Já přijdu hned.“

Hajný okamžitě s ulehčením vstal a v duchu byl Naděždě vděčný, že dokázala najít taková všední, ale vlídná a vhodná slova.

Zavolal Olju a šli domů. Naděžda ještě zůstala u řeky, aby domyla nádobí.