Dag se pohodlně rozvalil v opotřebovaném křesle, rozložil na stole seznam, nahlas ho předčítal a nehtem přitom odškrtával jednotlivé položky. Trochu mhouřil oči, už ho trochu zlobily, i když si nic takového nechtěl v žádném případě vůbec připustit.

„Náhradní vysílačku máš?“

„Mám,“ odpověděl Pavlyš.

„Vzal sis ještě jednu buňku?“

„Nejdřív si to celé přečti. Sato, nemáš černé nitě?“

„Ne, černé nitě došly.“

„Vezmi si radši ještě jednu buňku navíc,“ řekl Dag.

„To je zbytečné.“

„Rezervní generátor si vem.“

„Je tam, bod třiadvacet.“

„V pořádku. Kolik kyslíkových láhví si bereš?“

„Dost.“

„Kondenzované mléko? Kartáček na zuby?“

„Ty mě vypravuješ jako malého kluka na výlet.“

„Vem si kompot. My to tu bez něj vydržíme.“

„Až budu mít chuť na kompot, přijdu si na něj k vám.“

„To nebude tak jednoduché.“

„Dělám si legraci,“ řekl Pavlyš. „Já se k vám vůbec nechystám!“

„Jak chceš,“ dodal Dag.

Sledoval obrazovku. Roboti šplhali po lanech jako cirkusoví akrobati.

„Přejdeš už dneska?“ zeptal se Dag. Dag totiž pospíchal zpátky na Zem. Ztratili už takhle dva dny, když chystali nalezený koráb k transportu. K tomu je třeba připočítat ještě dva týdny na brzdění a na další manévry.

Na můstek vstoupil Sato a řekl, že člun je připraven a patřičně zásoben.

„Je tam všechno podle seznamu?“ zeptal se Dag.

„Je. Pavlyš mi dal kopii.“

„Tak v pořádku,“ přikývl Dag. „Přidej mu tam ještě třetí obytnou buňku.“

„Už jsem ji tam dal,“ řekl Sato. „Máte ještě náhradní. Nám k ničemu moc nejsou.“

„Být na tvém místě,“ vážil slova Dag, „přešel bych teď hned.“

„Já jsem připraven,“ řekl Pavlyš. Dag měl pravdu. Raději by měl přejít teď a jestli nebude něco v pořádku, může se vrátit na koráb a vzít si co bude potřebovat.