Ten dotyčný všechno rozházel po podlaze, jako kdyby s tím ničivým dílem pospíchal a chtěl s ním být hotov dříve, než se vrátí někdo, kdo by mu v tom mohl zabránit. Zajímavé bylo, že nikde nenašel jedinou židli, křeslo nebo aspoň něco, co by se těmto běžným předmětům podobalo. Možná že obyvatelé ani nevěděli, co to židle jsou. Třeba seděli na podlaze. Nebo se pohybovali tak, že se kutáleli. Pavlyš s sebou vlekl kameru a snažil se natočit všechno, co jen bylo možné. To pro jistotu. Kdyby se s ním něco stalo, zůstanou po něm aspoň tyhle záběry. Svítilna na přilbě jemně předla, tím více vynikalo to absolutní ticho kolem. Bylo to takové ticho, že se Pavlyšovi zdálo, že slyší něčí kroky nebo nějaký hluk. Měl sto chutí chodit po špičkách, aby náhodou někoho neprobudil, i když věděl, že tu nemá koho probudit. Chtěl odpojit přilbu se spojením, ale včas se zarazil. Kdyby v tom naprostém tichu korábu vznikl nějaký hluk, zvuk, hlas, ať ho zaslechnou.

Z takové neskutečné představy na něho najednou padla nejistota. Přistihl se dokonce při nesmyslném pohybu — ruku položil na rukojeť paprskometu.

„Podmíněný reflex,“ řekl si.

Pak zjistil, že to vyslovil nahlas. Ve sluchátkách zaslechl Dagův hlas.

„Co tím myslíš?“

„Ale zvykl jsem si, že jsme byli pořád spolu,“ odpověděl Pavlyš. „Není to tu zrovna útulné.“

Pavlyš měl dojem, že se odněkud pozoruje a že vidí človíčka ve třpytícím se skafandru, takového broučka v obrovské plechovce nacpané všelijakou veteší. Chodba vedoucí kolem jeho kajuty končila kruhovou prázdnou místností. Pavlyš se odrazil od místa, kudy vstoupil, a dvěma skoky místnost překonal. Dál pokračovala přesně stejná chodba. Stěny i podlaha měly všude namodralý odstín, byly trochu vyrudlé, jako kdyby to způsobilo sluníčko. Světlo umístěné na přilbě se rozlilo do širokého paprsku. Stěny je vracely. Chodba před ním zatáčela. Pavlyš ji zakreslil do plánku. Kresba na něm připomínala elipsu, v jejíž přední části byl vyznačen otvor pro náklady a hangár pro člun, který odtud odletěl.