Možná že to byl prostor pro záchrannou raketu. Dál měl na plánku ovládací pult s kruhovým sálem a další tři chodby směřující od pultu. Věděli sice, kde jsou umístěny motory, zatím je ale do plánu nevyznačili. Měli dost času, aby si mohli všechno dokonale prohlédnout. Asi po sto krocích chodba končila u pootevřeného vchodu. Leželo tu něco bílého, plochého. Pavlyš se k tomu předmětu pomalu sklonil. Sklopil hlavu, aby ho mohl dobře osvětlit. Byla to nějaká látka, bílý šátek. Chtěl ho překročit, zřejmě se však nechtěně látky dotkl a ta se rozpadla na prach.

„Škoda,“ zalitoval.

„Co se stalo?“ zeptal se Dag.

„Starej se o sebe,“ řekl Pavlyš. „Nebo vypnu spojení.“

„Jen to zkus. Za chvilku jsem za tebou. A nezapomeň na plánek!“

„To víš, že ne,“ odpověděl Pavlyš a zaznamenal do plánku vchod.

Za ním byla chodba širší, menší chodby z ní vyrůstaly jako větve. Pavlyš je zatím nezaznamenával. Zvolil si hlavní, nejširší chodbu. Ta ho dovedla k dalšímu vstupnímu otvoru, který byl neprodyšně uzavřen.

„Tak to by pro dnešek mohlo stačit,“ řekl Pavlyš.

Dag neříkal nic.

„Proč nic neříkáš?“ zeptal se Pavlyš.

„Nechci se plést do tvé samomluvy.“

„Děkuju. Dorazil jsem k uzavřenému vchodu.“

„Nepospíchej s otvíráním,“ radil Dag.

Pavlyš si posvítil na stěnu kolem vstupního otvoru. Spatřil vystouplý čtverec a přejel po něm rukavici. Vchod zlehka zajel do stěny a Pavlyš ustoupil stranou. Nic víc se však nestalo. Najednou měl pocit, že za ním někdo stojí. Prudce se otočil a světlo namířil do chodby. Samozřejmě tu nikdo nebyl. To mu prostě povolily nervy. Dagovi neřekl nic a překročil práh.

Ocitl se v prostorné místnosti, podél stěn se táhlý police. Na některých stály skříňky. Do jedné se podíval. Z jedné třetiny byla plná prachu. Těžko říct, co v ní bylo před tím.