Dobrá, pomyslel si. To je jen nějaká figurína. Ode mě se čeká, že na ni zaútočím, a to znamená, že mě pozoruje odněkud jinud.

Mohl bych ho nějak objevit? Ne.

Na druhé straně se ale ode mě nečeká, že přijdu na to, že je to jen figurína. Pokud ovšem nepřemýšlel stejně jako teď já…

Přistihl se, jak tiše bubnuje prsty na tělo chrliče, a rychle se sebral. Jaký postup by byl v téhle situaci nejrozumnější?

Světelným kruhem na ulici hluboko pod ním prošel hlouček flamendrů.

Těpic zastrčil nůž nazpět do pouzdra a postavil se.

„Pane,“ řekl, „Jsem tady.“

Těsně vedle ucha se mu ozval suchý hlas, který poněkud nesrozumitelně řekl „dobrá“.

Těpic upřel oči před sebe. Přímo tam se totiž zjevil starý Měřice, který si oprašoval z hubené tváře šedý prach. Pak si z úst vytáhl kus trubky, odhodil ji stranou a z vnitřní kapsy kabátu vyjmul černý notes. I v tomhle vedru byl pořádně navlečený. Měřice patřil k lidem, kterým by bylo zima i v jícnu činné sopky.

„Aha,“ prohlásil a jeho hlas vyzařoval nesouhlas, „pan Těpic. Dobrá, dobrá.“

„Pěkná noc, pane,“ pokusil se Těpic o společenskou nenucenost. Zkoušející ho obdařil mrazivým pohledem, který dával na vědomí, že takové zhodnocení počasí si zaslouží dílčí nedostatečnou, a udělal si poznámku do notesu.

„Takže nejdřív pár otázek,“ prohlásil nakonec.

„Jak si přejete, pane.“

„Jaká je maximální povolená délka vrhacího nože?“ vyštěkl na něj Měřice.

Těpic zavřel oči. Celý poslední týden nečetl nic jiného než Cestu k srdci; teď viděl stránky knihy přímo před sebou, obracely se mu jakoby těsně za víčky. Nikdo se tě nikdy nezeptá na délky a na váhy, tvrdili studenti vědoucně, oni totiž předpokládají, že se každý z nás váhy, délky a vrhací vzdálenosti naučí nazpaměť.