Bezbřehá hrůza mu rozhýbala mozek a zařadila v něm tu správnou rychlost. Před očima se mu objevila příslušná stránka.

„Maximální délka vrhacího nože může být na šíři deseti prstů, ve vlhkém počasí dvanácti,“ odříkával. „Vrhací vzdálenost je —“

„Jmenujte tři jedy, které jsou určeny pro podávání uchem.“

„Muchomůrka vosí, pane, achorionský purpur a hořčilep, pane,“ odpověděl Těpic promptně.

„Proč ne spimus?“ zaútočil znovu Měřice, rychlý jako had.

Těpicovi spadla spodní čelist. Nějakou chvíli beznadějně tápal bludištěm svých vědomostí a pokoušel se vyhnout tomu pronikavému zraku, který se na něj upíral ze vzdálenosti pouhých několika desítek centimetrů.

„P-pane, spimus není jed,“ vypravil ze sebe na konec. „Je to výjimečně vzácné sérum na určité hadí jedy a dá se získat —“ trochu se uklidnil a byl si o něco jistější. Všechny ty hodiny, které strávil studiem stovek příruček a encyklopedií, se mu teď vyplácejí… „— získává se z jater lemura nadýmavého, který žije —“

„Co znamená tahle značka?“ zeptal se Měřice.

„— který žije jenom v —“ Těpicův hlas se vytratil. Zíral poplašeně na složitou runu na kartičce v Měřičově pozdvižené ruce. Pak znovu upřel pohled zkoušejícímu někam nad pravé rameno.

„Nemám nejmenší ponětí, pane,“ odpověděl. Měl dojem, že koutkem ucha zachytil tichounké nadechnutí, jakýsi minizárodek spokojeného zabručení.

„Ale kdyby to znamení bylo vzhůru nohama, pane,“ pokračoval, „vypadalo by přesně jako zlodějská značka, která říká ‚pozor, v domě jsou hlídací psi‘.“

Na okamžik zavládlo naprosté ticho. Pak se Těpicovi těsně vedle ramene znovu ozval hlas starého vraha: „Je škrticí smyčka nářadí povolené všem kategoriím?“

„Pane, pravidla říkají, že zkoušenému budou položeny tři otázky, promiňte, pane,“ pokusil se Těpic.

„Hmm. To je vaše odpověď?“

„Ne, pane. To byl jen takový můj postřeh. Odpověď, kterou byste chtěl asi slyšet, je, že škrticí smyčku mohou používat všechny kategorie, ale jen vrahové třetího stupně si ji mohou volit jako jednu ze tří možností.“