Pružně se přenesl přes okraj střechy a dopadl na spojovací můstek, proběhl po hřebenu spící budovy a přeskočil úzkou uličku na taškovou střechu dvoupatrového domu tělocvičny Klubu mladých členů reformované církve vyznavačů božské krve Bel Shamharotha. Tiše přeběhl po šedém úkosu střechy, aniž zpomalil, vyšplhal nahoru po čtyřmetrové stěně a kotoulem se vyšvihl na širokou plochou střechu chrámu Slepého Io.

Nad obzorem visel velký oranžový měsíc. Tady nahoře vál vánek, byl sice jen slabý, ale po strašlivém vedru ulic osvěžující jako studená sprcha. Těpic zrychlil, vychutnával chlad na tváři a s dokonalou přesností dlouhodobého nácviku se v běhu vrhl z konce střechy na úzkou dřevěnou lávku, která tady nahoře křižovala uličku Cínové poklice.

A kterou někdo — proti všem předpokladům — odstranil.

V takové chvíli člověku proběhne před očima ve zlomku vteřiny celý uplynulý život.

Jeho tetička, jak si pomyslel Těpic, plakala až zbytečně teatrálně, protože byla ve skutečnosti tuhá jako pata nosorožce. Otec se tvářil přísně a oduševněle, jiný výraz u něj Těpic neznal, a pokoušel se zahnat provinilé představy skalních útesů, kam chodil na ryby. Podél stěn dlouhé síně stály řady sloužících — pokojské a služebné na jedné straně, eunuši a komorníci na druhé. Jak procházel kolem, ženy se klaněly, a tvořily tak zvláštní sinusoidní efekt. Kdyby nebyl největší matematik Zeměplochy rozptylován malým mužíkem v noční košili, který na něj křičel a tloukl ho holí, jistě by byl ten překrásný efekt postupující vlny ocenil.

„Jen si považ,“ vysmrkala se Těpicova teta, „že je to obyčejná živnost.“

Jeho otec jí poklepal po ruce. „Nesmysl, květino pouště,“ zavrtěl hlavou. „Je to přinejmenším povolání.“