„Jste si tím jist?“

„Ano, pane.“

„Nechtěl byste si to ještě rozmyslet?“ Hlas dotěrného examinátora by se dal použít k mazání kol.

„Ne, pane.“

„Dobrá.“ Těpic se trochu uvolnil. Záda černé tuniky, promáčená potem, se mu studeně lepila na lopatky.

„Teď bych vás požádal, abyste vlastním tempem pokračoval k ulici Účetních,“ prohlásil Měřice klidně, „a budete přitom dbát všech pravidel a znamení. Sejdeme se v místnosti pod věží gongu, na křižovatce s uličkou Daňové revize. A vezměte si tohle, prosím.“

Podal Těpicovi malou obálku.

Těpic mu výměnou za ni předal stvrzenku o převzetí. Pak Měřice vstoupil do temného stínu vedle velkého komínu a zmizel.

Tolik tedy oficiální obřad.

Těpic se několikrát zhluboka nadechl a špičkou prstů povytáhl z obálky papír, který obsahovala. Cechovní šek na deset tisíc ankh-morporských tolarů vystavený na doručitele. Byl to imponující dokument, korunovaný cechovní pečetí představující dvojitý kříž a plášť s dýkou.

Nuže, už není cesty zpátky. Přijal peníze. Buď tedy přežije, a v tom případě věnuje, jak už je mnoholetou tradicí, celou částku na fond podpory cechovních vdov a sirotků, nebo šek odeberou jeho mrtvému tělu a vrátí do cechovní pokladny. Šek už nebyl právě nejčistší a na dvou rozích měl oslí uši, ale krvavé skvrny na něm Těpic nenašel.

Zkontroloval si nože, popotáhl opasek s mečem, ohlédl se a pak vyrazil pomalým, drobným klusem.

Koneckonců, tohle bylo docela štěstí. Studentské tradice mimo jiné pravily i to, že během testu se používá jen několik vybraných tras a ty byly za letních nocí plné studentů, kteří cvičně zdolávali střechy, věže, okapy a římsy města. Stavbylezectví patřilo k nejoblíbenějším školním sportům a mělo svá vlastní pravidla. Patřilo k těm několika věcem, u kterých si byl Těpic jistý, že je skutečně ovládá — byl kapitánem mužstva, které v proslulém Závodě do kolmé stěny porazilo borce ze třídy Škorpionů. A cesta, kterou ho poslal Měřice, patřila k těm nejlehčím.