Lehce ho předehnali, vrátili se zpátky a lítali kolem. Vysoko vyskakovali a šikovně se vyhýbali kopytům. Rosinant je úkosem sledoval svýma fialovýma očima. Natálie se řítila po cestě, zlaté vlasy se vlnily ve větru, modrý plášť s jednorožcem vlál za zády, tváře jí hořely. Ztratily se všechny smutky, zmizel neklid, vše se rozpustilo v rytmickém dusotu cvalu. Natálii se dokonce v jedné chvíli zazdálo, že je šťastná a jízda proti větru bude trvat věčně.

Po chvíli zatáhla za širokou, zlatem vyšívanou uzdu. Rosinant rozryl kopyty půdu a máchl vzduchem předníma nohama. Natálie se ohlédla, zasmála se, ještě jednou hvízdla a odhodila z rozpálených tváří vlnité prameny vlasů. Pospíchala k ní Olga a na provazu za sebou vedla nákladního koně.

Na jeho rozložitých zádech poskakoval a cinkal objemný vak s brněními a ostatními rytířskými potřebami. Natálie si jen tak mimochodem pomyslela, že s Olgou měla štěstí. Zbrojnoška musí být pro rytířku spíš sestrou. Není to jenom obyčejná průvodkyně a služka. Stává se, že rytířčin život závisí na zbrojnošce, A nezřídka. Pravda, Natálii se na štěstí zatím taková příhoda nestala, ale to je jedno. Prostě s Olgou měla štěstí. A Olžiny podivnůstky nejsou na škodu. Ostatně, Natálie si musí přiznat, že sama taky není bez hříchu. Bude škoda se s ní rozloučit po skončení předepsané doby. Zatím ji však těší to, že její zbrojnoška ještě nedostane zlaté rytířské ostruhy tak brzy. Nejdřív možná za rok.

Boj a Horn si to přimetelili na svých šesti tlapkách jako míčky. Zrůžovělá Olga zastavila koně.

„No, a jsme u cíle. Díky Velikému Bre,“ řekla Natálie. „Míříme ke Zlatému medvědovi.“

„Hele, a co je to medvěd? V našem knížectví jsem o ničem takovém neslyšela.“

„Legendární nestvůra,“ s autoritou v hlase řekla Natálie. „Okřídlená a s dvěma hlavami. Napadá vesnice a unáší krásné mladíky. Pak je rytířky musí osvobozovat. Říkají, že jich kdysi byly přehršle. Pak nějak vymizeli.“