Natálie trochu posmutněla, protože Olga, věrná zbrojnoška, černovlasá a černooká, která sice ještě neměla zlaté ostruhy, nosila však již modro-červenou květovanou stuhu svého Překrásného chlapce. Měla ji na levém, rameni pečlivě připevněnou zlatým špendlíkem. Mezi lidmi se říká, že se u nich nejedná o žádnou lásku a celé to zařídily jejich tvrdohlavé matky. Jde o složitou politickou hru. To je jedno. Natálie však nemá žádnou stuhu. A rytířky bez Překrásného chlapce, kvůli kterému se, podle starých kánonů, konají hrdinské činy a nechávají zvonit rapíry při soubojích, když se to vezme kolem a kolem, jsou jenom polovičními rytířkami. Strašně polovičními. Bitvy a vítězství nad nestvůrami jsou jenom poloviční slávou. Zvlášť když se rozlétají drby, že Natálie je mužná rytířka…

Natálie se navztekaně zakousla do rtu. A problémy byly zpátky.

„Stín se vrátil na tvé čelo,“ řekla Olga jen tak pro legraci, ale v tomtéž okamžiku pochopila o co jde a sklopila oči. „To nic… Na Mši se sejde celý Tom a abych tak…“.

„No dobře,“ odsekla Natálie. „Jedem!“

Vbrzku zubatý stín kamenných stěn dopadl na kavalkádu. Podle starého rituálu si dvě strážné stouply do otevřených vrat a přehradily je. Do zářivého blesku vycíděná ostří halaparten se zkřížila přes cestu. Šedooká velitelka stráže se stříbrným odznakem na rameni se zeptala tak, jak se ptala tisíckrát za den. Jen tak tak při tom skrývala nudu.

„Nejste nepřátelé Velikého Bre? Nejste heretičky? Nejste disidentky? Neochutnaly jste kukuřici?“

„Jsme věrné služebnice Velikého Bre, Pěti Vůdčích hvězd, Zářící Tváře,“ odpověděla Natálie a přesně při tom dodržovala rituál.“Nikdy jsme nenabídly přístřeší heretičce, neposkvrnily své oči pohledem na disidentku a neznesvětily svá ústa hnusnou chutí kukuřice. Jsem kněžna Natálie z horského výběžku Ulu-Gemu, z rodu Druhých Sekretářek. Všichni rozumní i nerozumní tvorové, které vidíš před sebou, patří mně.“