Kde je to zatracené křesadlo? Třesou se mi prsty… Za starých časů jsme mívali lepší prsty.

Někdo odkryl rozsvícenou lucernu, čísi ruka mu do tápajících prstů vsunula sklenici s pitím.

„Překvapení pro vás!“

Smrťův dům obsahuje kromě jiných místností i velkou vstupní halu, jíž dominují obrovské hodiny s kyvadlem v podobě čepele, ale bez ručiček, protože v domě Smrtě neexistuje žádný jiný čas než teď. (Některé teď bylo samozřejmě dřív než teď, které je teď, ale pořád to bylo teď. Jenom o něco starší.)

Kyvadlo je čepel tak dokonalá, že kdyby ji viděl Edgar Allan Poe, vzdal by to a začal znovu jako trhovec s krevetami. Kýve se sem a tam se slabým svišš svišš a jemně odkrajuje tenoučké plátky ze šrůtku věčnosti.

Smrť se prokradl kolem hodin a vstoupil do pochmurného šera své pracovny. Tam na něj čekal Albert, sloužící a kuchař v jedné osobě, s připraveným ručníkem a péřovým oprašovadlem.

„Dobrý den, pane.“

Smrť tiše usedl na velkou židli. Albert mu přes kostnatá ramena přehodil ručník.

„Tak se nám udělal další překrásný den,“ začal společensky.

Smrť mlčel.

Albert opatrně vyklepal hadřík na leštění a stáhl Smrťovi z hlavy kápi.

ALBERTE.

„Pane?“

Smrť vytáhl ze záhybů svého pláště malé zlaté přesýpací hodiny.

VIDÍŠ TOHLE?

„Jistě, pane. Velmi hezké. V životě jsem takové neviděl. Čípak jsou.“

MOJE.

Albertovy oči se bleskově stočily stranou. Na jednom rohu Smrťova stolu stály velké hodiny v černém stojánku. Nebylo v nich ani zrnko písku.

„A já myslel, že vaše jsou támhlety,“ řekl.