BYLY. TEĎ JSOU MOJE TYHLE. DÁREK NA ODCHODNOU. OD SAMOTNÉHO AZRAELA.

Albert mlčky zíral na předmět ve Smrťově ruce.

„Ale to přece… vždyť… ten písek, pane! On se sype.“

PŘESNĚ TAK.

„Ale to znamená… Tedy myslel jsem…?“

TO ZNAMENÁ, ALBERTE, ŽE JEDNOHO DNE SE TEN PÍSEK DOSYPE.

„Já vím, pane, ale… vždyť vy… myslel jsem, že Čas je něco, co se týká jen těch ostatních. Víte, co myslím? Ale vás ne!“ Na konci věty Albertův hlas doslova žadonil.

Smrť si stáhl ručník z ramen a vstal.

POJĎ SE MNOU.

„Vždyť vy jste Smrť, pane“ úpěl Albert a šouravým krokem spěchal za vysokou postavou, která vyšla z pracovny. „Není to nějaký žert, pane?“ dodal s nadějí v hlase. Smrť prošel halou a dal se dlouhou chodbou vedoucí ke stáji.

MÁM DOJEM, ŽE SMYSLEM PRO HUMOR JSEM SE PRÁVĚ NEPROSLAVIL.

„No dobrá, já vím, nechtěl jsem se vás dotknout. Ale koukněte, vy přece nemůžete umřít, protože jste Smrť, musel byste navštívit sám sebe, vždyť by to bylo jako s tím hadem, který si požírá svůj vlastní ocas —“

UŽ JE TO TAK, JEDNODUŠE UMŘU. NENÍ ODVOLÁNÍ.

„Ale co potom bude se mnou?“ zeptal se Albert. V jeho slovech probleskovala hrůza jako slunce, na které se díváte řídkým stromořadím.

NASTOUPÍ NOVÝ SMRŤ.

Albert se narovnal.

„Nemyslím, že bych dokázal sloužit jinému pánu,“ prohlásil.

V TOM PŘÍPADĚ SE MŮŽEŠ VRÁTIT NA ZEM. DÁM TI PENÍZE. BYL JSI VŽDYCKY DOBRÝ A VĚRNÝ SLUŽEBNÍK, ALBERTE.

„Jenže když se vrátím nazpět —“

ANO, přikývl Smrť. ZEMŘEŠ.

Ocitli se v teplém šeru koňské stáje a Smrťův bílý kůň zvedl hlavu od žlabu a tiše zaržál na přivítanou. Jmenoval se Truhlík. Byl to skutečný kůň, nejen z kostí, ale i z masa. V minulosti Smrť vyzkoušel ohnivé koně a koně-kostry a zjistil, že jsou většinou nepraktičtí, zvláště ti ohniví, kteří měli sklony podpálit si sami pod sebou podestýlku a pak stáli uprostřed plamenů a tvářili se užasle.