JISTĚ. NESMÍM PLÝTVAT ČASEM. Smrť upravil sedlo na Truhlíkově hřbetě, pak se otočil a pyšně podržel Albertovi pod zahnutým nosem malé hodiny.

VIDÍŠ? MÁM SVŮJ VLASTNÍ ČAS! Albert před ním nervózně ustoupil. „Když ho teď máte, co s ním chcete dělat?“ zeptal se.

Smrť vysedl na koně. UTRATÍM HO.

Párty byla v plném proudu. Obrovský nápis „Stotřicítka věc je jistá, Rumpál už se k smrti chystá!“ se v tom horku trochu roztekl. Věci už pomalu dospěly tak daleko, že k pití nebylo nic jiného než punč a k jídlu jakási podivná žlutá omáčka s vysoce podezřelými plackami a nikomu to nevadilo. Mágové spolu navzájem švitořili s nucenou veselostí lidí, kteří se vidí celý den, a teď se ještě ke všemu musí sejít i večer.

Ve středu všeho dění seděl Rumpál Žička s objemnou sklenicí rumu a klaunskou čepičkou na hlavě. Měl slzy na krajíčku.

„Opravdický večírek na rozloučenou,“ mumlal neustále dokola. „Od té doby, co odešel starý Škrabal Frcnožka, jsem nezažil jediný. To bylo, hmm, myslím v roce Vyhrožujícího toho, hmm, delfína. Myslel jsem si, že na tyhle večírky už všichni dávno zapomněli.“

„Knihovník prošel několik knih a našel nám o večírcích všechno,“ řekl kvestor a ukázal na obrovského orangutana, který se právě pokoušel zatroubit na papírovou trumpetku. „On taky připravil banánovou omáčku. Doufám, že ji už brzo někdo dorazí.“

Naklonil se k Rumpálovi.

„Můžu vám donést ještě talířek bramborového salátu?“ řekl tím hlasitým bodrým tónem, jakým se mluví na blázny a staré nahluchlé lidi.

Rumpál si přiložil k uchu roztřesenou ruku.

„Cože? Co říkáš?“

„Salát! Ještě další salát?“

„Ne, díky.“

„A co takhle ještě jednu klobásku?“

„Hé?“

„Klobásku!“

„Mám po nich v noci hrozné větry,“ zamyslel se Žička. Chvilku váhal, ale pak si jich vzal pět.

„Ehm,“ začal opatrně kvestor, „nevíte náhodou kdy —?“