Smrť stáhl z háku na stěně sedlo a podíval se na Alberta, který prožíval pravá duševní muka.

Než by zemřel, zavázal se Albert zhruba před tisícem let, že bude raději sloužit Smrťovi. Nebyl nesmrtelný, přirozeně, jenže skutečný čas do Smrťovy malé soukromé říše nesměl. Existovalo tam jen věčné proměnlivé teď, ale to trvalo velmi dlouho. V reálném čase zbývaly Albertovi necelé dva měsíce a on lpěl na každém dni jako lakomec na zlatém prutu.

„Ehm, totiž, víte… já…“ začal. „Chtěl jsem říct —“

BOJÍŠ SE ZEMŘÍT?

„To není v tom, že bych… víte, já jsem vždycky… není to tak jednoduché, víte, život je zvyk, kterého se člověk velice těžko zbavuje…“

Smrť ho zvědavě pozoroval, jako by pozoroval brouka, který spadl na krovky a nemůže se obrátit.

Nakonec se Albert ponořil do hlubokého mlčení.

ROZUMÍM, řekl Smrť a sundal z dalšího háku Truhlíkovu ohlávku.

„Tak mi to připadá, že vám to vůbec nevadí! Vy chcete vážně umřít.“

ANO. BUDE TO VELIKÉ DOBRODRUŽSTVÍ.

„Myslíte? A nemáte strach?“

NEVÍM, CO JE TO STRACH.

„No, mohl bych vám to ukázat, jestli chcete,“ zkusil to Albert opatrně.

NE. RÁD BYCH SE TO NAUČIL SÁM. PĚKNÉ SI TO VŠECHNO VYZKOUŠÍM OSOBNĚ. KONEČNĚ.

„Pane…, když odejdete… objeví se nový —?“

NOVÝ SMRŤ SE ZRODÍ Z MYSLÍ ŽIVÝCH, ALBERTE.

„Aha.“ Vypadalo to, že se Albertovi ulevilo. „A nevíte náhodou, jaký je a jak bude vypadat?“

NE.

„Možná že by nebylo od věci, kdybych tady trochu poklidil, připravil soupis inventáře a takové ty věci, co říkáte?“

SKVĚLÝ NÁPAD, řekl Smrť tak laskavě, jak to jen dokázal. AŽ UVIDÍM NOVÉHO SMRTĚ, SRDEČNĚ TĚ DOPORUČÍM.

„Oh. Takže vy se s ním sejdete?“

JISTĚ. ALE TEĎ UŽ MUSÍM JET.

„Cože? Tak brzo?“