Smrť se pomalu otočil a oslovil nezřetelnou postavu, která se vznášela v šeru opodál.

PROČ?

Postava mu to řekla.

ALE TO… NENÍ TO SPRÁVNÉ.

Postava mu řekla: Ne, to je správné.

Smrťovi se na tváři nehnul jediný sval, protože tam žádný neměl.

ODVOLÁM SE VÝŠ.

Postava mu řekla, že on by měl první vědět, že tady není odvolání. Žádné odvolání. Nikdy.

Smrť se nad tím zamyslel a pak řekl:

VŽDYCKY JSEM VYKONÁVAL SVÉ POVINNOSTI PODLE SVÉHO NEJLEPŠÍHO SVĚDOMÍ A VĚDOMÍ.

Postava se při vznášela blíž. Vzdáleně připomínala mnicha v šedém rouchu s kápí.

Postava mu řekla: My víme. A proto jsme se rozhodli, že ti necháme koně.

Slunce se blížilo k obzoru.

Nejkratší život na Zeměploše žily jepice, stvoření, kterým se to zřídkakdy podařilo natáhnout přes dvacet čtyři hodiny. Dvě z nejstarších poletovaly bezcílně sem a tam nad vodou pstruhového potoka a probíraly s několika mladšími členy večerního líhnutí historii.

„Jepice teď už zdaleka neuvidí slunce, na jaké byly zvyklé,“ řekla jedna z nich.

„To máte pravdu. Jo, za starejch dobrejch hodin, to bejvalo slunce! Bylo překrásně zlatožlutý. Ne jako tohle laciný červený zboží.“

„Taky bývalo výš.“

„To teda bejvalo. To máte pravdu.“

„A nymfy a larvy měly k jepici alespoň trochu úcty.“

„Jo, jo,“ přikyvovala druhá jepice horlivě.

„Já si myslím, že kdyby se mladé jepice v současných minutách chovaly jenom trošku líp, měly bychom slunce jako za starých hodin.“

Mladší jepice jim vychovaně naslouchaly.

„Pamatuju si hodiny,“ začala jedna ze starých jepic, „kdy tady všude, kam jepice dohlédla, byla pole.“

Mladší jepice se rozhlédly kolem.

„Ale ona jsou to pořád pole,“ nadhodila jedna z nich po chvíli opatrně.

„Jenže já pamatuju, že to byla lepší pole,“ prohlásila ostře stará jepice.