„Jo, jo,“ přikyvovala její družka. „A pásla se na nich kráva!“

„Bodejť! To je ono! Na tu krávu si dobře vzpomínám! Stála zrovínka támhle. Nějakých — no — čtyřicet padesát minut. Byla hnědá, to vím přesně!“

„V těchhle hodinách už takovou krávu neuvidíte.“

„V těchhle hodinách už neuvidíte žádnou krávu.“

„Co je to kráva?“ zeptala se jedna z nově vylíhnutých jepic.

„Vidíte?“ ušklíbla se starší triumfálně. „To jsou celá ta moderní efemeroptera.“ Pak se odmlčela. „Co jsme to dělaly, než jsme začaly mluvit o slunci?“

„Poletovaly jste bezcílně sem a tam nad vodou,“ napověděla jedna z mladších jepic. Alespoň tak to podle jejího názoru vypadalo.

„Ne, ještě před tím.“

„Hm… vyprávěly jste nám o Velkém pstruhu.“

„Aha, ano. Správně. Velký pstruh. To je ono. Tak podívejte, když budete celý život poctivé a hodné jepice a budete pěkně bezcílně poletovat nad vodní hladinou —“

„— a chovat se slušně ke starším a chytřejším —“

„— ano, a chovat se slušně ke starším, pak máte velkou naději, že Velký pstruh —“

Chňap.

Chňap.

„Co udělá?“ zeptala se jedna z mladších jepic.

Odpověď se neozvala.

„Co pak udělá Velký pstruh?“ zeptala se jiná jepice nervózně.

Pak se mladé jepice zadívaly na soustředné kruhy, které se rozbíhaly po vodní hladině.

„Svaté znamení!“ řekla další jepice. „Pamatuji se, že o tom jsem slyšela vyprávět! Velké kruhy na vodě! To je znamení Velkého pstruha!“

Nejstarší z mladých jepic zamyšleně pozorovala vodu. Začala si uvědomovat, že jako nejstarší přítomná jepice má teď ona právo vznášet se nejníže nad hladinou.

„Říká se,“ začala mladičká jepice, která se vznášela v nejvrchnější vrstvě hustého roje, který se trhaně pohyboval sem a tam, „že když pro vás přijde Velký pstruh, odeberete se do země, která přetéká… přetéká…“ Jepice nenalézala slov. „Přetéká vodou,“ dokončila kulhavě.