Nicméně scénář výpravy pamatoval i na tuto nepatrnou možnost; Endeavour z bezpečné vzdálenosti tisíce kilometrů vystříkla na Rámu z jedné ze svých trysek. Když rozpínající se mrak dospěl k cíli, nestalo se vůbec nic — zatímco reakce hmoty s antihmotou, i kdyby do ní vstoupilo jenom pár miligramů, by vyvolala úžasný ohňostroj.

Norton stejně jako všichni velitelé kosmických lodí byl muž opatrný. Dlouho a pozorně si prohlížel severní stranu Rámy a vybíral si místo k přistání. Po dlouhém rozmýšlení se rozhodl vyhnout se bodu, jenž se přímo nabízel — přesně ve středu, přímo na samotné ose. Jasně vyznačený kruhový disk, sto metrů v průměru, byl soustředný s pólem a Norton se domníval, že je to určitě vnější uzávěr ohromné přechodové komory. Bytosti, které tuhle dutou planetu postavily, musely mít nějaký způsob, jak zalétat dovnitř se svými loďmi. Bylo to dost logické místo pro hlavní vchod a Norton si pomyslil, že by nebylo moudré ucpat přední dveře svou vlastní lodí.

Takové rozhodnutí ovšem přinášelo s sebou jiné problémy. I kdyby Endeavour přistála jenom několik metrů od osy, Rámova rychlá rotace by ji začala odsouvat směrem pryč od pólu. Odstředivá síla by byla z počátku jenom velice slabá, působila by však neustále a neúprosně, Kapitánu Nortonovi se nelíbilo pomyšlení, že by jeho loď klouzala přes polární rovinu a nabírala tak minutu za minutou větší rychlost, až by dospěla na samý okraj disku a Ráma by ji odhodil do vesmíru tisícikilometrovou rychlostí.

Bylo možné, že by tomu Rámovo nepatrné gravitační pole — asi jedna tisícina pozemského — třeba zabránilo. Přidržovalo by Endeavour k planině silou několika tun, a kdyby byl povrch dostatečně drsný, loď by se skutečně u pólu udržela. Avšak kapitán Norton neměl v úmyslu srovnávat neznámou velikost síly tření se zcela jistou silou odstředivou.