Rozluštit tenhle paradox nebylo obtížné. Jeho odhad zcela zkreslovala skutečnost, že tohle bylo uměle vyrobené těleso, miliónkrát těžší než cokoli, co kdy vypustil do vesmíru člověk. Ráma měl hmotnost alespoň deset miliónů tun; pro každého kosmonauta to bylo pomyšlení, ze kterého šel nejenom údiv, ale přímo hrůza. Nebylo divu, že jak válec z tvarovaného, nestárnoucího kovu vyplňoval oblohu víc a víc, Norton cítil svou bezvýznamnost a někdy na něho dokonce padla sklíčenost.

Přepadl ho také pocit nebezpečí, jaký ještě nikdy nezakusil. Při všech dřívějších přistáních věděl, co může očekávat; možnost nehody se sice nikdy nedala vyloučit, ale překvapení ano. V případě Rámy bylo překvapení jedinou jistotou.

Endeavour se teď vznášela méně než tisíc metrů nad severním pólem válce, v samém středu zvolna se otáčejícího disku. Tento konec zvolili proto, že byl na světle; jak Ráma rotoval, přes kovovou pláň se převalovaly stíny nízkých, záhadných staveb u osy. Severní strana Rámy byla obrovskými slunečními hodinami, odměřujícími rychlý běh jeho čtyřminutového dne.

Přistání kosmické lodi o váze pěti tisíc tun uprostřed rotujícího kotouče bylo to poslední s čím si dělal kapitán Norton starosti. Ničím se nelišilo od problému umístit loď na osu velké kosmické stanice; boční trysky už dodaly Endeavour potřebnou rotaci a Norton mohl důvěřovat poručíkovi Joeovi Calvertovi, že s ní dosedne tak jemně, jako by přistával se sněhovou vločkou, ať už s pomocí palubního počítače, anebo bez ní.

„Za tři minuty,“ řekl Joe, aniž pozvedl oči od displeje, „budeme vědět, jestli je z antihmoty.“

Jak si připomněl jednu z nejhrůzostrašnějších teorií o Rámově původu, Norton se zašklebil. Kdyby byla tahle nepravděpodobná spekulace pravdivá, v několika sekundách by došlo k největšímu výbuchu od časů, kdy se utvořila sluneční soustava. Stručně, úplná anihilace deseti tisíc tun by obdařila planety druhým Sluncem.