Ráma mlčel jako hrob — a možná že jím i byl. Žádné rádiové signály na jakékoli frekvenci; žádné vibrace, které by dokázaly seizmografy zachytit, s výjimkou mikrozáchvěvů, působených nepochybně narůstajícím slunečním teplem; žádné elektrické proudy; žádná radioaktivita. Byl tichý téměř zlověstně, člověk by si dokonce řekl, že i na asteroidu bude hlučněji.

A co jsme čekali? zeptal se Norton sám sebe. Uvítací výbor? Stále si nebyl jist, jestli má pociťovat zklamání, anebo úlevu. Veškerá iniciativa závisela na něm.

Nařídil vyčkat čtyřiadvacet hodin, potom opustit loď a zahájit průzkum. Tenhle první den nikdo spánku moc nedal, dokonce i ti členové posádky, kteří nebyli ve službě, trávili čas sledováním bezvýsledně pracujících přístrojů, anebo prostě jen vyhlíželi průzory ven na tvrdě geometrickou krajinu. Nese tenhle svět život? Znovu a znovu si kladli otázku. Je mrtvý? Anebo jenom usnul?

Na první výstup z lodi vzal s sebou Norton jediného společníka — druhého důstojníka Karla Mercera, houževnatého a vynalézavého odborníka na zjišťování životních podmínek. Neměl v úmyslu vzdálit se na dohled z lodi, a kdyby přesto měli potíže, bylo nepravděpodobné, že by byli ve větší skupině bezpečnější. Opatrnost však samozřejmě velela, aby dva jiné členy posádky, oblečené do kosmických skafandrů, postavil za dveře přechodové komory.

Těch pár gramů váhy, jež jim dávala Rámova rotace a jeho gravitační pole, jim ani nepomáhalo, ani nebylo na obtíž; stejně museli zcela spoléhat na své reaktivní motorky. Hned jak to bude možné, pomyslel si Norton, natáhne mezi lodí a bunkry systém vodících lan, takže se budou moci pohybovat, aniž by promarňovali pohonné hmoty.