Nejbližší bunkr se tyčil pouhých deset metrů od přechodové komory a Nortona zajímalo ze všeho nejdříve, zda při přistání nepoškodili loď. Trup Endeavour narazil na zakřivenou stěnu silou několika tun, avšak tlak byl rovnoměrně rozdělený. Když se ujistil, že je všechno v pořádku, začal klouzat okolo kruhové stavby a pokoušel se určit, k jakému slouží účelu.

Norton uletěl jen pár metrů, když narazil na zlom v hladké, zcela nepochybně kovové stěně. Nejprve si pomyslel, že má před sebou nějakou zvláštní dekoraci, neboť se zdálo že to nemůže sloužit k rozumnému účelu. Šest radiálních rýh, anebo snad štěrbin, se hladce zařezávalo do kovu a v nich leželo šest tyčí, připomínajících příčle kola bez obruče, s malým nábojem uprostřed. Avšak poněvadž kolo bylo zapuštěno do stěny, neexistoval způsob, jak by se jím dalo otočit.

Potom s narůstajícím vzrušením postřehl, že na koncích příčlí jsou prohlubně hlubší, krásně vytvarované, aby je mohla uchopit ruka (pařát, chapadlo?). Kdyby se člověk postavil takhle, opřel se o zeď a pořádně zabral za příčel, ano…

Kolo vyklouzlo ze stěny jako po másle. Ke svému naprostému ohromení — neboť skutečně nepochyboval o tom, že všechny pohyblivé součástky byly vakuově svařovány už před celými věky — zjistil, že je svírá za příčle. Vypadal jako kapitán některé z dávných rychlých plachetnic, stojící u kormidla své lodi.

Byl rád, že filtr na přílbě, zabraňující oslnění, nedovolil Mercerovi, aby postřehl výraz jeho tváře.

Byl zděšený, a také se zlobil sám na sebe; právě možná udělal svou první chybu. Co když se už uvnitř Rámy rozdrnčelo poplachové zařízení a jeho bezmyšlenkovité počínání už uvedlo do pohybu nějaký nesmiřitelný mechanismus?

Avšak Endeavour žádnou změnu nehlásila, její čidla stále nezjišťovala nic jiného kromě nepatrného tepelného chvění a vlastních pohybů lodi.