Od objevu Cerese, největšího z těchto maličkých planetek, hned prvého dne devatenáctého století, trvalo více než sto dvacet roků, než se dala dohromady první tisícovka asteroidů. Stovky se jich nalezly a ztratily a znovu objevily; vyskytovaly se v celých rojích, takže je jeden podrážděný astronom pokřtil na „nebeskou verbež“. Narážel na známou skutečnost, že paměti VESMÍRNÉ OCHRANY nyní už obsahovaly půl miliónu záznamů.

Jenom pět gigantů — Ceres, Pallas, Junon, Eunomia a Vesta — mělo v průměru víc než dvě stě kilometrů; převážnou většinou to byly pouze bludné balvany, které by dobře zapadly do menšího parčíku. Skoro všechny se pohybovaly na oběžných drahách až za Marsem; jenom pár z nich, ty, které se přibližovaly Slunci natolik, že představovaly možné nebezpečí pro Zemi, se stalo předmětem zájmu VESMÍRNÉ OCHRANY. A ani jeden z tisíce těchto asteroidů neproletí za celou budoucí historii sluneční soustavy kolem Země blíž než na jeden milión kilometrů.

Objekt uvedený nejprve v katalogu pod číslem 31/439, podle ročníku a pořadového čísla jeho objevení, byl zjištěn ještě za oběžnou dráhou Jupitera. Na téhle jeho poloze nebylo nic nezvyklého; mnoho asteroidů se dostávalo až za Saturn, a pak se zase obracely ke svému vzdálenému vládci, ke Slunci. A Thule II., nejvzdálenější z nich, zalétal tak blízko k Uranu, že to docela dobře mohl být ztracený měsíc téhle planety.

Jenže radarový kontakt na tak velkou vzdálenost neměl obdoby; 31/439 měl zcela zjevně mimořádné rozměry. Počítače podle síly odrazu vydedukovaly, že má v průměru alespoň čtyřicet kilometrů — takový gigant už nebyl objevený sto let. Že jej mohli tak dlouho přehlížet, to se zdálo až neuvěřitelné.

Potom vypočítali jeho oběžnou dráhu a záhada se vyřešila — ovšem jen tím, že na její místo nastoupila ještě větší. 31/439 neletěl po normální dráze asteroidů, po elipse, kterou opisovaly s přesností hodinových ručiček každých pár roků. Byl to osamělý přivandrovalec z hvězd, který navštívil sluneční soustavu poprvé a naposledy, neboť se pohyboval takovou rychlostí, že gravitační pole Slunce ho zachytit nemohlo. Přežene se přes oběžné dráhy Jupitera, Marsu, Země, Venuše a Merkura, bude přitom neustále nabírat rychlost a až proletí okolo Slunce, namíří si to zase pryč, do neznáma.