Z ruského originálu „Malyš“

přeložil Libor Dvořák, 1989

© Molodaja gvardija Moskva, 1980

Translation © Libor Dvořák, 1989

Illustrations © Milan Erazim, 1989

„Abych pravdu řekla, mám nějakou hrozně pitomou předtuchu,“ řekla Majka.

Stáli jsme vedle glyderu, ona zahleděná pod vlastní nohy hloubila podpatkem v promrzlém písku důlek.

Býval bych rád něco opáčil, jenže jsem nevěděl co. Předtuchy jsem sice neměl žádné, ale jinak se mi to tu taky moc nezamlouvalo. Přimhouřil jsem oči a zadíval se na ledovec. Vypínal se nad obzor jako obrovitý balvan cukru, jako oslnivě bělostný, křížem krážem zbrázděný tesák, velice studený, velice nehybný, velice celistvý, zbavený jakýchkoli očekávaných malebných světloher a odlesků — bylo jasné, že se do toho plochého bezbranného břehu bezohledně zařízl před statisíciletími a zřejmě se chystá protrčet tady další statisíce let, na vztek všem svým soukmenovcům, kteří se osiřele a beze smyslu potloukají v otevřeném oceánu. Hladká šedožlutá pláž, mihotající myriádami šupinek bílého jíní, ubíhala až k jeho patě, vpravo ležel oceán, olověný, zimomřivě zčeřený oceán, u obzoru inkoustově černý a nepřirozeně mrtvý, a z celé jeho plochy jako by dýchal prostydlý kov. Vlevo nad horkými prameny v bažině dřepěl šedý vrstevnatý opar, za nímž se daly tušit zježené vulkanické homole, a ještě dál strměly nakupeniny temných skal, pocákaných skvrnami sněhu. Skály se táhly podél celého pobřeží, kam až oko dohlédlo, a nad nimi, v bezmračném, ale také neradostném ledovém šedofialovém nebi vycházelo maličké nehřející slunko.

Vanderhoose vylezl z glyderu, ihned si přes hlavu přetáhl kožešinovou kapuci a přistoupil k nám.