„Jsem připraven,“ oznámil. „Kde je Komov?“

Majka krátce pokrčila rameny a dýchla si na zkřehlé prsty.

„Asi za chvilku přijde,“ odpověděla nepřítomně.

„Kam se dneska chystáte?“ zeptal jsem se Vanderhooseho. „Na jezero?“

Kapitánova hlava se přesunula do mírného záklonu, pomalu vyšpulil spodní ret a ospale se na mě zadíval přes špičku nosu. Jeho vizáž se tak silně přiblížila podobě postaršího velblouda s rysími licousy.

„Sám se tu musíš pekelně nudit,“ pronesl soucitně. „Ale nějaký čas to asi ještě budeš muset vydržet, co o tom soudíš?“

„Soudím, že asi budu muset.“

Vanderhoose zaklonil hlavu ještě přezíravěji a s týmž velbloudím povýšenectvím popatřil k ledovci.

„Náramně se to podobá Zemi,“ poznamenal s nádechem útrpné převahy, „ale Země to není. Což je největší nectnost všech světů, které vyvolávají iluzi toho našeho. Člověk si pořád připadá ošizený. Řekl bych dokonce okradený. Ale i na to se dá zvyknout, co o tom soudíš, Majko?“

Neodpověděla. Nějak se nám zasmušila. Nebo naopak dohřála. Protože to se jí — jen tak mezi námi — občas stává, a docela si v tom libuje.

Za námi s tichým mlasknutím pukla blána průlezu a do písku seskočil Komov. Ještě si chvatně zapínal dlouhý kožich, ale už se hrnul k nám a úsečně se optal:

„Připraveni?“

„Ano,“ přikývl Vanderhoose. „Kam zamíříme dneska, Gennadiji? Zase na jezero?“

„Přesně tak,“ utrousil Komov, který se ještě pořád hmoždil se sponou u krku. „Pokud jsem to správně pochopil, Majo, tak vás dneska čeká čtverec šedesát čtyři. Já si vezmu na starost západní břeh jezera a kóty sedm a dvanáct. Definitivní rozpis prací upřesníme cestou. Popove, vás bych prosil, abyste odeslal radiogramy, nechal jsem je na vašem pultu. Spojení se mnou budete udržovat přes glyder. Návrat v osmnáct nula nula místního času. Na případné zpoždění bychom vás předem upozornili.“

„Jasné,“ broukl jsem bez zvláštního nadšení — zmínka o možném zdržení se mi ani trochu nelíbila.