Bylo to bezpochyby podvědomé hysterické hnutí mysli, takže sotva jsem se trošku vzchopil, upřímně řečeno mě potěšilo, že ta hysterie na sebe vzala takovouto nanejvýš neškodnou podobu. Vcelku už mi bylo jasné, že tady jsem skončil. A s největší pravděpodobností se nebudu moci vrátit k žádné práci ve vesmíru. Bylo to k uzoufání a — darmo mluvit! — styděl jsem se, že jsem takhle selhal, že jsem hned při prvním praktickém samostatném úkolu trapně vybouchl, a to se zdálo, že mě pro začátek vyslali na ten opravdu nejbezpečnější a nejklidnější úsek. A taky jsem na sebe měl zlost, že se ze mě vyklubal takový uzlíček nervů, styděl jsem se za nedávnou samolibou lítost vůči Kašparu Manukjanovi, který výběrovým řízením projektu Archa neprošel kvůli nějaké zvýšené senzibilitě. Svou budoucnost jsem viděl v tom nejčernějším světle — tichá sanatoria, prohlídky, procedury, opatrné otázky psychologů a celé moře účastenství a soucitu, zničující uragány soucitu a účastenství, které se na člověka nezadržitelně hroutí ze všech stran…

Prudce jsem kožich odhodil a posadil se. „Dejme tomu,“ řekl jsem tichu a prázdnu. „Jedna nula pro vás. Gorbovskij ze mě nikdy nebude. Nějak se s tím vyrovnáme… Uděláme to takhle. Hned dneska všechno vysypu Vanderhoosemu, a už zítra místo mě nejspíš pošlou náhradu. Můj ty smutku, ale co se mi to semlelo na tom staveništi! Tom je mimo provoz, harmonogram prací v troskách, vedle přistávací plochy málem povrchový důl…“ Vtom jsem si naštěstí vzpomněl, proč jsem kajutu poctil návštěvou v tak nezvyklou hodinu, vytáhl jsem zásuvku, sáhl pro krystalofon se záznamy irukánských bojových pochodů a pečlivě si ho přivěsil k lalůčku pravého ušního boltce. Zvuková clona, řekl jsem si naposledy. Shrábl jsem zmuchlaný kožich do náruče, vrátil se do přechodové komory, několikrát jsem se zhluboka nadechl a zase vydechl, abych se definitivně uklidnil, zapnul jsem krystal a vykročil ven.